Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 7. - Delfíny nesnáším

18. 10. 2009

  Terka a Naruto se za neustálého pošťuchování sestry dostali z nemocnice v rekordním čase. Odsud si to štrádovali rovnou na kolej.

„Nechceš jít na chvíli k nám?“ Zeptala se Terka, když došli před vstup do budovy.

 „Chtěla bych se tě na něco zeptat,“ upřesnila, když se na ni Naruto podezřívavě podíval. Po chvíli přemýšlení a slibu, že možná na pokoji je nějaký instantní ramen, přikývl. Ovšem na pokoji žádný ramen nebyl, a tak se musel spokojit s kyselým čajem.

„Tenhle čaj je fakt hnusný,“ konstatoval po zhruba třetím malém doušku.

„Jo, to je,“ přitakala.

„Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit,“ vyptával se, když definitivně odložil hrnek a jal se prohlédnout si pořádně pokoj jeho týmových partnerek. Terka chvíli pozorovala, jak vsedě pohopkává na Katčině posteli a přitom háže do vzduchu Placku a zase ji chytá.

„V první řadě jsem ti chtěla vrátit tohle“ podala Narutovi mikinu která byla přehozená přes její židli a které se teď skoro až štítivě držela. Naruto si ji podmračeně vzal a za rukávy zavázal kolem pasu načež se vrátil ke své předešlé činnosti.    

„ A zadruhé jsem s tebou chtěla mluvit o… Katty,“ přešla Terka rovnou k věci. Naruto se na chvíli zasekl a nechal Placku spadnout na zem. Terka nad tím jen povytáhla jedno obočí.

„O ní? Proč?“ Zkrabatěl čelo a položil Placku tam, kam patří.

„Ale jen tak,“ pokrčila Terka rameny. Zvedla se ze židle a posadila se na svou postel naproti Narutovi. Chvíli se na něj dívala, než mu položila otázku, kvůli které ho vlastně pozvala.

„Tobě se líbí, že?“

„Cože?? Ne. Jak tě to…“ Snažil se z toho pobouřeně vykroutit. Terka na něj pohlédla s povytáhnutým obočím.

„Jak jsi to poznala?“ Zeptal se nyní o něco víc jemněji. Terka se jen pousmála.

„Podle toho, jak se na ni díváš. Podle toho vyděšeného pohledu, když ji uštkl ten had. Podle toho neustálého ujišťování, jestli je v pořádku. A nakonec podle toho, jak jsi do ní dostal ten protijed,“ ušklíbla se a Narutovi mírně zrůžověly tváře, když si na to vzpomněl. Ani si nevšiml, že to je vše tak nápadné, ani toho, že to vše Terka sleduje. Poté se opět s nakrčeným čelem podíval na vítězně se šklebící Terku.

„Proč mi to tu říkáš?“

„Protože jsem se rozhodla být velkorysá. Náhodou totiž vím, že ani Katty nejsi tak úplně ukradený, jak by chtěla. Tak jsem se rozhodla zahrát si na vílu Kmotřičku a poradit ti, jak na ni.“

„Vážně?“ Podivil se. Pak ho ovšem opět popadly pochybnosti, „a to jako jen tak?“

„Oh, samozřejmě že jen tak to nebude. Zadarmo ani kuře nehrabe.“ Zvedla se z postele a přešla k oknu, když se otočila k místnosti čelem zjistila, že i Naruto vstal a stojí kousek před ní.

„Tak co za tuhle informaci chceš?“ Optal se jako zkušený obchodník.

„Slib“ odpověděla a úšklebek, který zdobil její tvář, zmizel a nahradil ho starostlivý pohled.

„Co?“

„Chci po tobě slib. Slib mi, že jí neublížíš. Nikdy neměla na kluky nijak zvlášť štěstí. Nedávno mi říkala, že se už radši nikdy nezamiluje, než aby jí zas někdo ublížil…a pak nás pošlou sem a objevíš se ty. S tebou šlo celé její přesvědčení do kytek, proto tě upozorňuji, že jestli jí ublížíš, namlátím ti tak, že tě vlastní trenky potom nepoznají. Tak slibuješ, že jí neublížíš? Slibuješ?“ Naléhala.

„Ano, slibuju. Ale zdá se mi to málo za něco tak cenného.“

„Jo, to mi teď taky… Ale jak jsem řekla, hraju si na vílu Kmotřičku,“ zakroutila hlavou.

„Tak…řekneš mi jak na ni?“ Zeptal se už celý nedočkavý Naruto.

„Řeknu ti jedno jediné slovíčko. Romantika.“ Zašklebila se Terka při vyslovení toho slova.

„Cože?“ Nechápal Naruto. Terka si povzdechla.

„Romantika. R-O-M-A-N-T-I-K-A, nečekala jsem, že to budeš znát. Je to ve slovníku. Katka je velká romantička, ovšem nesmíš to zas přehánět.“ Upozornila okamžitě.

„Můžeš třeba…“ radila dál Terka, ale to už Naruto nevnímal, jelikož ho v okně zaujala postava v bílé košili, jak běží směrem od nemocnice ke sportovnímu centru. Rozhodl se zjistit, co to má znamenat.

„Jo, taky tě musím upozornit, že… Hej! Já s tebou ještě nedomluvila!“ Křičela Terka na již už zavřené dveře.

_

Po zdárném vyskočení z okna jsem se rozběhla ke sportovnímu centru, které nám Ten Ten ukazovala první den tady. Je tam prý spousta hřišť, sauna, lázně a to nejdůležitější, mají tam bazén. Tráva a kamínky se mi nepříjemně zabodávaly do bosých chodidel, ale i tak jsem se nezastavila. Jak už jsem si řekla, musím se svému strachu postavit. Nesmím dopustit, aby se ten sen…ta noční můra stala skutečností.

Znáte ten pocit, kdy cítíte, že je někdo za vámi a kouká se na vás? Ale když se otočíte, nikdo tam není? Tak přesně tenhle pocit jsem měla celou cestu do sportovního střediska. Věděla jsem, že bude otevřeno. Když nám ho Ten Ten ukazovala, říkala, že se nikdy nezamyká, protože vrátného nebavilo čekat, až odtamtud všichni odejdou, a tak ho prostě nechává otevřené. Vzpomínám si, že jsme se tomu s Terkou strašně smály, protože představa, že by někdo u nás v ČR nechal něco jen tak otevřené, je nemyslitelná. Proto jsem se bez potíží dostala dovnitř a tam už bylo jednoduché najít cedulku, která mě nasměruje k bazénu. Celý areál byl zhasnutý, takže jsem si u bazénu musela rozsvítit, abych vůbec tu vodu našla. Pomalými a rozvážnými krůčky jsem došla až k okraji. Voda tu byla průzračně modrá a asi čtyři metry hluboká.  Když jsem se dostatečně dlouho dívala na pohupující se hladinu, najednou jsem před očima viděla sama sebe v šesti letech. Děti mě ve své nerozvážnosti shodily z mola do černého hlubokého jezera. Plavat jsem neuměla, jelikož jsem k vodě jako takové nikdy nepřičichla. Začala jsem se topit a ti malí haranti na to jen koukali místo toho, aby zavolali pomoc. Zoufale jsem se snažila udržet nad hladinou aspoň hlavu, jenže jako nezkušenému plavci mi rychle docházely síly. V momentě, kdy jsem se pod hladinu potopila definitivně, jsem věděla, že tohle je konec. Bezmocně jsem se koukala na kulaté světýlko nad mou hlavou a věděla, že tam je záchrana, tam je vzduch, jenže jsem neměla dost síly vyplavat. Pomalu mi docházel vzduch a já ztrácela vědomí, když po mě chňapla nějaká ruka a s pro mě neuvěřitelnou silou mě vytáhla na břeh. Byl to můj nevlastní bratr, kdo mě zachránil. Od té doby jsem se k vodě moc nepřibližovala. Měla jsem z ní strach. Oči se mi zalily slzami a podlomila se mi kolena. Potichu jsem polykala vzlyky, ale nepřestala jsem se koukat na klidnou hladinu bazénu. Teď ovšem nešlo couvnout. Nemůžu se nechat porazit strachem, jestli to udělám, stane se to, co jsem viděla ve snu. Někomu tím ublížím. Musím se překonat. S novým odhodláním jsem se zvedla na třesoucí se nohy a po chvilkovém koukání na svůj vlnící se odraz jsem do vody skočila. Se zavřenýma očima jsem pomalu klesala, užívala jsem si beztížný pocit…ovšem jen do doby, kdy mi došlo, co jsem to provedla. Marně jsem se pokoušela dostat nad hladinu. Z posledních sil jsem chtěla zavolat někoho na pomoc, jenže z mojí pusy místo volání vyšel shluk bublin. Tímto chytrým tahem jsem se připravila i o tu trošku vzduchu, která mi v plicích ještě zbývala. Musela jsem si v duchu nadávat. Tímto chrabrým činem jsem chtěla dosáhnout toho, aby kvůli mému strachu nikdo netrpěl, a teď tu umřu a stejně budou trpět. Čeho jsem tím chtěla dosáhnout? Pomalu se mi zatmívalo před očima, když vtom jsem před nimi viděla všechny své kamarády. V popředí stáli kamarádi odsud v čele s Terkou, Narutem a Sasukem, i když toho nevím, jestli mohu nazývat kamarádem. Všichni tři ke mně natahovali ruku a já se je pokusila chytit. Podařilo se, opravdu jsem nějakou ruku chytla…i když…nechytla ona spíš mě? Opět jsem byla silou vytažena nad hladinu, kde jsem mohutně lapala po dechu. Osoba za mými zády mě dopravila až na břeh, kde jsem na kolenou a opřena o lokty vykašlávala zbytky vody z mých plic. Osoba vedle mě také mohutně oddychovala.

„Můžeš mi říct, co jsi to teď dělala?“

„Do toho tobě nic není, Naruto.“ 

„Že není? Moje kamarádka…týmová partnerka se sice omylem, ale pokusila o sebevraždu. A to mi má být fuk?“  

„Ano, přesně tak. Neustále se tváříš, jak ti na týmu záleží, ale co když někdo o tvé neustálé záchrany nestojí??!! Nech mě na pokoji a přestaň se o mě starat!“ Hlas se mi ke konci zlomil pláčem, který mě dostihl v této nepříjemné chvíli. Zvedla jsem se z mokré podlahy a rychle utekla pryč nedbajíc na to, že nevím, kam běžím a ani na to, že se na mě ještě stále promočené oblečení nepříjemně lepí, jsem pokračovala dál lesem, který se mi postavil do cesty. Když jsem viděla konec, jen ztěžka jsem popadala dech. Přede mnou se objevila malá mýtinka, která byla zakončena pádem zhruba z třiceti metrů vysokého útesu. Dole se už jen rozprostíralo široké rozbouřené moře osvětlené jen svitem měsíce a hvězd. Z očí mi stále kanuly slzy, které se nadaly ničím zastavit. Schovala jsem si obličej do dlaní a svezla se na kolena. Co jsem to jen udělala? Co jsem si myslela, že tím dokážu? Naruto měl pravdu, nevědomky jsem se pokusila o sebevraždu. Naruto… Neměla jsem být na něj tak hrubá. Zachránil mi život a já ho místo poděkování seřvala. Jsem hloupá… a ubohá, přesně jak řekl Sasuke, i když jen ve snu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, než se mi podařilo přestat brečet. Sedla jsem si normálně, rukama si objala kolena a nepřítomným výrazem sledovala pohupující se vodu.Obrazek Les za mými zády se zdál být s každou minutou temnější a má fantazie začala pracovat na plné obrátky. Neustále jsem odtamtud slyšela hlasy, kroky a praskání větviček. Vážně už začínám bláznit, takový strašpytel jako já by se neměl v noci pohybovat kolem lesa…

„Hezký výhled, co?“ Vyděšeně jsem sebou trhla, když se za mnou ozval známý hlas, naznačující, že prasknutí jedné větvičky nejspíš nebylo imaginární, ale skutečné. Bez dalších slov na mých ramenech přistála jeho rozepnutá mikina, která mi opravdu přišla vhod, jelikož v tom mokrém oblečení mi bylo fakt zima. Nechtěla jsem se na Naruta podívat, na to jsem se za sebe až moc styděla. Proto jsem místo odpovědi jen pokývala hlavou a potichoučku zašeptala slova díků za mikinu.

„Můžu si přisednout?“ Další otázka, kterou mě nejspíš chtěl donutit ke komunikaci a pohledu na něj, jenže jediného, čeho se dočkal, bylo další pokývání hlavou. Tak sebou práskl na zem do tureckého sedu vedle mě a taktéž se zahleděl na moře.

„Co tu děláš?“ Bylo vidět, že je už zoufalý, ptát se na tak jasnou věc…

„Pozoruji nepřítele,“ odpověděla jsem nakonec a můj pohled trochu zněžněl, když z moře vyskočili dva delfíni.

„Delfíny? Jo, taky je nesnáším.“ Nechápavě jsem svraštila čelo a konečně se na něj podívala.

„Já myslela vodu.“

„Nic jsem neřek.“ Poprvé od chvíle, kdy jsem se po uštknutí hadem probudila v nemocnici, jsem se od srdce zasmála. Naruto se také ušklíbl. Skousla jsem si spodní ret a smutně se na něj podívala.

„Naruto… Chci se ti omluvit za ten svůj výstup u bazénu. Zachránil jsi mě a já tě místo poděkování seřvala. Omlouvám se a zároveň děkuji.“ Nesměle jsem zvedla koutek a sledovala, jak se hrdinsky kření od ucha k uchu. Atmosféra kolem nás se okamžitě zlepšila a my se společně zahleděli na třpytící se moře. Ovšem když mě po chvíli chytl za ramena a pomalým pohybem mě položil na záda do trávy, krapet jsem znejistěla.

„Hej! Co… Co to děláš?“ Naruto jen s vševědoucím úšklebkem uhnul z mého zorného pole tím, že se sám položil do trávy vedle mě a umožnil mi, se podívat na temnou oblohu pokrytou spoustou třpytivých hvězdiček.

„To je nádhera. U nás ve městě taky jdou vidět, ale takhle jasně určitě ne.“ Naruto chápavě pokýval hlavou a taktéž se zahleděl na tečkované nebe. Pootočila jsem hlavou a zakoukala se na jeho tvář. Jeho pleť zářila v měsíčním světle, s vlasy si hrál mírný větřík a hvězdy odrážející se v jeho modrých očích byly snad ještě zářivější než na obloze. Vážně jsem se do něj nejspíš zamilovala…ale jak? A kdy? Nejspíš můj pohled zachytil, jelikož také pootočil hlavou, aby mi pohlédl do očí. Okamžitě jsem cítila, jak se mi do tváří hrne krev, takže jsem raději otočila hlavu, aby to neviděl. Naruto si mě ještě chvíli zvědavě prohlížel, než se rozhodl to trapné ticho mezi námi přerušit.

„Podívej se na tamtu hvězdu, nejjasnější na obloze. To je Spica,“ řekl.

„Která? Mně se zdají všechny stejné.“

„Začni od oje Velkého vozu, toho souhvězdí nad námi, pak pokračuj k Arturovi a jeď dál ke Spice,“ řekl a prstem mi ukazoval kam se mám dívat. „Té nalevo se říká Regules a té vedle Bellatrix.“

„Jak to všechno víš?“ Zeptala jsem se.

„Hvězdy jsou můj koníček, moje vášeň.“ Pousmál se, sklopil pohled z oblohy, kterou já dál pátravě zkoumala snažíc se přijít na to, kterou hvězdu vlastně myslel a bylo vidět, že o něčem přemýšlí.

„No a vidíš tu hvězdu támhle?“ Ukázal někam na nebe. „Tu která svítí tím načervenalým světlem?“

„Jo“ Ano, tu jedinou jsem byla schopná identifikovat.

„Tak to je hvězda lásky.“ Pochybovačně jsem se na něj otočila.

„Cože? Hvězda lásky?“ zasmála jsem se. „Teď jsem tě prokoukla. Vymýšlíš si to.“

„Ale ne, to je pravda! Za nocích, jako je tato, kdy noc je černější než onyxový kámen a kdy tato hvězda svítí jasně jako dnes, se zamilovaní schází a vyjadřují své city. Někteří dokonce říkají, že i ti, co své city skrývají, se za této noci neudrží a musí vyjít s pravdou ven.“ Poslouchala jsem jeho vyprávění jako malé dítě, které visí na každém slovu své matky, když mu před spaním vypráví pohádku. Moc dobře jsem věděla, že i tohle je pohádka, ale tak pěkně se poslouchala. Z mého přemýšlení o nesmyslnosti této legendy mě vyrušil až sám vypravěč, když se svým obličejem naklonil těsně  k mému, čímž docílil toho, že jsem opět zrudla.

„Věříš na lásku na první pohled?“ Překvapeně jsem na něj zamrkala. Co je to za otázku?

„Ne,“ odpověděla jsem prostě a odvrátila od něj hlavu. Chytl mě za bradu a pomalým pohybem mi ji otočil zpátky na sebe.

„Tak se podívej znovu,“ podívala jsem se mu do očí a sledovala, jak se ke mě nakláni. Na tenhle okamžik jsem v hloubi duše čekala. Plna očekávání jsem přivřela oči, možná na té legendě o hvězdě lásky něco je… Chápu, proč Hinata neletí na chladného Uchihu a miluje Naruta… Hinata…

„To nejde,“ zastavila jsem ho pár centimetrů před mým obličejem. Nechápavě se na mě podíval.

„Co je? Udělal jsem něco špatně?“ Smutně jsem zavrtěla hlavou v zápornou odpověď a zvedla se spolu s ním do sedu.

„Tak co se stalo?“ Naléhal.

„Prostě to nejde… Není to správné,“ odpověděla jsem a už se zvedala k odchodu, když mě chytl za ruku, čímž mi v tom zabránil. To nechápe, že to prostě nejde? Tohle přece nemůžu Hinatě udělat. Ne teď když se mi svěřila s city, které k Narutovi chová.  Navíc, za rok odjedu a zbude mi jen další zklamání. Tohle nemá budoucnost. Už teď se blíží konec října, konec školního roku tu bude coby dup a s tím i náš odjezd, Tohle prostě nejde. Zhluboka jsem se nadechla.

„Hele Naruto… Sám musíš uznat, že tohle“ ukázala jsem na sebe a pak na něj „nemá budoucnost. Já v červnu odjíždím a už se nejspíš nikdy neuvidíme. Jen nás to pak bude bolet…oba. Měl by sis najít někoho tady. Někoho kdo se k tobě bude hodit líp než já. Někoho kdo tě třeba má rád už delší dobu, a bylo by pro ni požehnáním kdy sis ji všimnul.“ S milým úsměvem jsem ze sebe sundala jeho mikinu, předala mu ji a pomalu odcházela.

„A mě se nikdo nezeptá?“ Křiknul za mnou možná i trochu naštvaně. Zastavila jsem se a nechápavě jsem se za ním otočila.

„Mě se nikdo nezeptá co si o tom myslím já? Co když nikoho jiného nechci? Co když to má budoucnost jen to nechceš ze strachu vidět? Jak jinak zjistíš s kým budeš šťastná, když to nezkusíš a nebudeš doufat v zázrak?“ S každou svou otázkou se přibližoval a jeho hlas přecházel v šepot, dokud nestál těsně u mě. Možná má pravdu, možná se tak moc bojím že přehlížím to co ve skutečnosti chci. Nejspíš má pravdu, jak jinak zjistit co je správné když to nezkusím. Ale stále tu byla Hinata, které jsem nechtěla ublížit. Naruto mě uchopil za bradu a hlavu mi zvedl tak abych mu viděla do očí. Tak strašně jsem chtěla by mě políbil ale nešlo to. Ne teď. Odstoupila jsem od něj.

„Já…já… Děj mi čas prosím.“ Zaprosila jsem, setřela si z tváře slzu, kterou brzo následovala druhá načež jsem se otočila a rychlými kroky se vracela zpět do vesnice. Slzy jsem se snažila potlačit, ale moc to nešlo. Chvíli jsem si nadávala, že jsem si nenechala tu mikinu, ale už jsem byla skoro doma. Ani mě nenapadlo, že bych se měla vrátit do nemocnice, kde si všichni mysleli, že jsem a beze strachu jsem vešla do pokoje. Snažila jsem se být tichá jako myška abych Terku nevzbudila jenže…

„Co tady sakra děláš? Neměla jsi být v nemocnici? A jak to že jsi celá mokrá?…“       

 …jsem zapomněla na fakt že ona, chodí spát hodně  pozdě. 

Obrazek

"Co jsem udělal špatně?"

Otázky na tento díl nejsou protože mě apsolutně nic nenapadá. Doufám ale že i tak jste si to užili =^_^=

                                                                       

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Jacob, 10. 12. 2009 19:36)

O tom jak je to napsané něbudu nic komentovat.Katty píše dobře.Jen ten děj mi něco připomněl.Člověk když si u toho pustí Hokage funeral tak to má své.

...

(Naru-chan, 1. 11. 2009 12:40)

Hoo nejsi ty náhodou líná? :D Konečně tu něco je.. ;D Tenhle díl byl dost zajímavej :D a Hinatu zraď,stejně ji nemám ráda xDD a souhlasím s Kagome-chan,co ty diplomky? :D Těším na další díl-doufám že tu bude brzo :D

=^_^=

(Kagome/Kurama, 20. 10. 2009 17:32)

Teda Katty, vymlouvat se na to, žes neměla čas, ty lemro líná :D Nezapírej, já taky nezapírám, že se prostě a jednoduše nechtělo xD žádné otázky..? -__- Jo, poslyš, co diplomky?? Něco nám dlužíš :D :D ani diplomy se dělat nechcou, že..xD *není divu O_o* No rozhodně se těším na osmou kapitolu *_* I´ll kill you, trust me!! *w*