kapitola 2. - Vítáme vás a rázná žena Tsunade
Další den ráno jsme opravdu jeli směr letiště, s naším školníkem a autem nacpaným našimi kufry. Vešly jsme do letištní haly, rozloučily se s Henrym (našim školníkem) a čekaly, až přijde delegát z druhé školy. S tímto neznámým člověkem jsme se měly setkat v 6:00, protože letadlo odlétalo v 8:00 a my tu stály už v 5:00. Sedly jsme si na lavičky a čekaly…čekaly…čekaly… Na chvíli jsem si dala dvacet, protože jsem byla strašně utahaná, nechápu, jak to Terka dělá, že jí brzké vstávání nevadí, vzbudila se v sedm hodin a delegát tu ještě nebyl. Musím říct, že jsem začala být mírně nervózní. Já navrhovala, ať se na neznámého vykašleme a jedem do Irska samy ale jak Terka vtipně podotkla, asi bychom nikam daleko nedojely když naše letenky má neznámí. Čekaly jsme dalších patnáct minut, když se za námi ozvalo odkašlání a nervózní pozdrav. Poplašeně jsme se otočily a zhrozily se pohledem, který se nám naskytl. Před námi stál muž, který vypadal že snad ani není z tohoto světa. Kdybych ho měla popsat od paty k hlavě, vypadalo by to asi takhle:
1) 1) Na nohách divné sandálky
2) 2) Zvláštní tmavě modré tepláky
3) 3) Zelená vestička
4) 4) Maska přes půlku obličeje
5) 5) Divná páska přes oko
A všemu tomu korunuje supí hnízdo na hlavě skládající se ze stříbrných vlasů.
S Terkou jsme si vyměnily významné tázavé pohledy a znovu se otočily na nově příchozího.
„Ahoj. Já jsem Hatake Kakashi“ představil se a čekal to samé od nás. Chvíli jsem na něj nechápavě a zvědavě koukala, než mi došlo, že se mám představit
„Já jsem Kateřina, ale říkejte mi Katty a tady slečna kyselý ksicht je Terka.“ Terka se ohnala pěstí a bouchla mě do hlavy (a pak se lidi diví že jsem blbá).
„Já bych se představila klidně sama hňupe“ vrčela na mě Terka a z očí jí metali blesky. Kakashi se zasmál „vy dvě mi někoho připomínáte ale ani za boha si nevzpomenu koho“ řekl a rozpačitě se podrbal v tom roští, co měl na hlavě. Podíval se na obrovské letištní hodiny a rozšířil oko hrůzou.
„Myslím, že bychom už měli jít jinak nám uletí“ zavelel a pomohl nám s našimi zavazadly a že jich nebylo málo. Předaly je letištní kontrole a pokračovaly do bezcelní zóny, kde nás čekal další šok.
„Ahoj ubožačky“ pozdravila nás jedna z dívek, ke kterým nás vedl Kakashi. Zarazila jsem se uprostřed kroku a nevěřícně na ně zírala. Když si od nich Kakashi vzal složky došla mi velmi krutá pravda…
„Tyhle dvě jedou taky?!!“ Vykřikla jsem na celou místnost, až se po nás lidé začali otáčet. Kakashi to nijak nekomentoval ale vypadal že je mu to silně proti srsti. Vzal si od Terki i naše složky a začal si je zaujatě prohlížet a pročítat, sem tam něco zamumlal, ale přes masku mu nebylo moc rozumět.
„Proč jste sakra tady?“ Zeptala se Terka a čekala, až ji někdo odpoví. Dívka která k nám byla nejblíže se postavila a přešla k Terce. Díky podpatkům byla o dobrých deset centimetrů vyšší než Terka, která musela zvednout hlavu, aby si viděli do očí.
„Protože jsme nechtěly trčet ve škole, zatímco vy se budete poflakovat v Irsku. Proto jsme zašly za ředitelem a řekly, že chceme jet taky samozřejmě za vlastní peníze, protože my si to můžeme dovolit, zatímco vás musí sponzorovat škola“ uchechtla se a zatvářila jako královna světa.
„Ty nafoukaná náno…!“ Zavrčela jsem, nakročila si a už jsem po ni chtěla skočit, když mě zastavila silná chlapská ruka. Otočila jsem se na Kakashiho který mě držel a očima ho vybízela, aby mě pustil.
„Páni! Ty jsi ale vznětlivá“ okomentoval mé chování „ale měla by ses uklidnit jinak tě tu necháme a půjdeš do Irska pěšky“ upozornil mě a pak se otočil na holky, které se smály „a vy dvě taky slečinky…Jak se vlastně jmenujete?“
„Já jsem Nicol“ představila se dívka, co stála.
„A já jsem Karolína“ řekla druhá dívka, co seděla a z kabelky si vytáhla zrcátko, rudou rtěnku a začala se malovat. V tom mě přepadl záchvat smíchu a nešlo to zastavit. Karolína se na mě otočila a nechápavě se mě zeptala „čemu se směješ?“
Smích mě v tu ránu přešel, postavila jsem se před ní a ruce si zkřížila na prsou. Kriticky jsem ji sjela pohledem a odpověděla „kdybys viděla to co já tak se směješ taky.“
„Co vidíš tak zábavného?“ Zeptala se znovu a prohlížela si svůj obličej v zrcátku. „Vidím jen svůj odraz.“
„No právě“ řekla jsem s vážnou tváří a otočila se k odchodu k místu, kde se chodí k letadlům. Za sebou jsem jen slyšela zuření Karolíny, nadávání Nicol a smích Terky.
_
„WOW!! Tak tomu říkám cestování na úrovni“ Pochvalně jsem poplácala Kakashiho po zádech a běžela si prohlédnout soukromé letadlo, které nám ukázal.
„Je pěkné že?“ Chválil Kakashi a užíval si chvilku na výsluní. Všichni byli letadlem nadšení dokonce i Terce poklesla čelist a doširoka rozevřenýma očima koukala na tento luxusní dopravní prostředek. Nastoupili jsme, posadili, zapnuli pásy a za pár minut jsme se chystali na vzlétnutí.
„Vítám vás na palubě. Doufám, že budete mít příjemný let“ přivítal nás velmi milí hlas pilota.
„Vzhůru do Irska“ doplnila jsem nadšeným výkřikem a už jen čekala, až budeme ve vzduchu. Terka vedle mě jen zakroutila hlavou a vytáhla si knížku Kruh od Kojiho Suzukiho do které se okamžitě začetla. Také jsem se zahleděla, ale z okna u kterého jsem seděla. Vždy jsem seděla u okna, i když jsme s Terkou jeli do nějakého obchodu nechávala mě sedět u okna „jako malé dítě“ brblala vždy ale já věděla že jí to nevadí. Sledovala jsem, jak se zvedáme ze země to ve mně vyvolalo úzkost, ráda jsem nohama na zemi, hlava mi sice pořád poletuje v oblacích, ale pod nohama ráda cítím pevnou zem. Přisunula jsem se blíž k Terce, chytla ji za nadloktí a četla ji přes rameno.
„Katty víš, že nemám ráda, když mi čteš přes rameno a přestaň mi drtit ruku“ napomenula mě Terka klidným hlasem a já si až teď uvědomila sílu svého stisku.
„ Promiň. Já jen…“ špitla jsem a s nakrčeným nosem a obavami v očích jsem koukla směrem k oknu. Terka mě sledovala, pak se pousmála na půl úst a konejšivě mi stiskla rameno.
„Klid, tohle letadlo nespadne, věř mi.“ Snažila se mě uklidnit.
„Víš to jistě?“
„Jo. A jestli nevěříš mi tak se zeptej letušek nebo rovnou pilota“ dodala posměšně a sledovala, jak uraženě nafukuji tváře.
„Ha ha ha. Fakt vtipné dělat si legraci z někoho kdo se bojí.“
„Ale prosím tě. Chováš se jako malé dítě. Uklidni se a užívej si let“ řekla a odepnula si pás.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se a sledovala, jak vstává. Nebylo mi jasné, kam chce tady jít.
„Jestli to fakt musíš vědět tak na záchod“ zpražila mě pohledem a pomalu odcházela. Cestou sledovala Kakashiho který si stále pročítal mojí a její složku zatímco složky Nicol a Karolíny ležely bez povšimnutí na vedle něj na sedadle. Chvíli jsem seděla v klidu na sedadle a četla si obal Terčiny knížky. Pak jsem dostala nápad. To co říkala, nebylo zas tak špatné. Odepnula jsem si pás a vstala…
_
Terka vyšla z WC a ještě cestou k sedadlům si sklepávala vodu z rukou. Došla ke svému místu, když si uvědomila, že něco není v pořádku, její kamarádka byla pryč a to nevěstilo nic dobrého. Rozhlédla se po letadle a uviděla letušku, která zrovna vycházela z pilotova kokpitu. Došla k ní a zeptala se ji, jestli Katty neviděla.
„Ale jistě“ usmála se letuška „ta veselá slečna s hnědými vlasy je v kokpitu chtěla vědět, jak se letadlo ovládá a tak ji to náš pilot ukazuje.“ Říkala stále s úsměvem, i když nechápala proč se Terka tváří tak zděšeně. Vešly spolu do kokpitu a tam Terku čekal šok, ze kterého měla málem smrt. Její kamarádka seděla na sedadle druhého pilota a v rukou držela volant od letadla (jestli někdo ví, jak se to jmenuje tak mi to prosám napište do komentářů) a pilot nic nedělal jen seděl a sledoval ji.
Když jsem si všimla, že do místnosti vešla Terka zářivě jsem se na ni usmála a pyšně ukazovala, co dělám.
„Podívej Terez já řídím letadlo.“ Smála jsem se. Terka se nevěřícně otočila k pilotovi „vy jste ji nechal řídit letadlo?? To je tak nezodpověd…“
„Hele bez držení“ zakřičela jsem a dala si ruce za hlavu. Terka vypadala že na ni jdou mrákoty. Už se na mě chtěla rozkřičet když ji pilot ukázal malé tlačítko které svítilo zeleně na znamení že je zapnuté s nápisem AUTOPILOT. Terka si zhluboka oddechla.
_
Pomalu jsme šli na přistání. Sedly jsme si na svá místa a zapnuly pásy. Když letadlo dosedlo na zem a začalo brzdit tak jsem zase zhluboka oddechla já i když Terka nakonec měla pravdu, let opravdu nebyl tak strašný.
Letadlo se zastavilo a jeho vnitřkem se opět rozezněl pilotův hlas, který nám přál příjemný pobyt. Vylezli jsme ven a čekali na naše zavazadla, poté nasedli do autobusu a vyrazili směrem k vesnici, kde se měla nacházet naše nová škola. Cestou jsem, opět u okna pozorovala nekonečnou zeleň Irské krajiny. Byla překrásná, i když možná až moc zelená, no co jsem městské dítě tolik zelené na jednom místě jsem ještě neviděla. Pozorovala jsem rozlehlé louky, široké pláně, hluboké lesy i kamínkové pláže, které olizovaly jazyky ledového moře. Jeli jsme ještě několik kilometrů, když řidič najednou zastavil uprostřed temného lesa. Tam nám vyložil zavazadla otočil se a bez jakéhokoliv slova odjel. Chvíli jsem ještě koukala za mizejícím autobusem a pořádně jsem nevěnovala pozornost slovům, která vycházela z Kakashiho úst, dokud mě z přemýšlení nevyrušilo uši rvoucí pištění. Nemusela jsem se ani otáčet abych věděla kdo to byl.
„Karolíno“ procedila jsem mezi zuby „ještě jednou zařveš a rozbiju ti palubní mikrofon.“ I když byla stejně jako Nicol díky podpatkům vyšší, postavila jsem se přímo k ní a pohlédla ji zpříma do očí.
„Co to žvatláš skrčku?“ Zeptala se nechápavě s posměchem na mojí výšku. Měla pravdu, jsem skrček. Z naší třídy jsem nejmenší ale to mi nezabránilo vyskakovat si i na ty největší čahouny ze školy.
„Koukám, že máš vedení ještě trošku delší než dlouhý, říkám, že ti jednu vrazím“ upřesnila jsem svou výhružku a sledovala, jak Karolína rudne vzteky, zatímco Terka za mými zády propukla v hlasitý posměšný smích. Viděla jsem, jak se Karolína nadechuje a chce něco říct, ale já na její pištivý hlásek fakt neměla náladu, proto jsem se k ní otočila zády a přešla ke Kakashimu.
„Hádám, že ještě nejsme na místě že?“ Zeptala jsem se.
„Ne nejsme to jsem tu vysvětloval posledních deset minut ale jak koukám asi si nedávala pozor.“ Řekl trochu dotčeně.
„Omluvte ji“ poplácala mě Terka možná trochu hrubě po zádech „má trochu problém s posloucháním a uznáváním autorit.“ Snažila se to vysvětlit Terka a při tom mě chytla zezadu za krk přestože, no možná protože ví, že jak tohle nesnáším. Kakashi to přešel bez komentáře jen se otočil a naznačil nám, ať jdeme za ním. Setřásla jsem Terčinu ruku a zamračeně jsem se na ni podívala. Už, už jsem ji chtěla něco říct, když mě umlčela tím, že sama začala mluvit.
„Prosím tě. Poslouchej a mlč. Nemusíme si tu nadělat nepřátele hned první den jasné?“ Terka vypadala opravdu naštvaně, proto jsem zavřela pusu a tiše přikývla. Nevím proč, ale občas jsem s ní měla opravdu strach. Terka byla nejspíš jediná autorita, kterou jsem uznávala. Proto si na škole mezi učiteli získala takovou oblibu, samozřejmě měla perfektní chování i známky ale byla taky jediná, která mě dokázala uzemnit. Vždy byla tou lepší polovičkou naší dvojce a já ta která ji brzdila a kazila jí reputaci. Tímhle jsme se skvěle doplňovaly =)
_
Šlapali jsme zhruba patnáct minut, když se před námi začal les trochu rozestupovat a odhalil nám obrovskou bránu do vesnice, která se měla na následující rok stát naším domovem. Prošli jsme kolem jakýsik celníků a Kakashi nám ukázal místo kde si máme složit zavazadla s tím, že nám je už na pokoje odnesou. Se zvědavostí sobě vlastní jsem se rozhlížela kolem. Nevypadala nijak extra, obyčejná vesnice, kterých v okolí nejspíš budou stovky, ale cítila jsem z ní jakéhosik přátelského ducha a tím si získala jedno velké plus. I Terka vypadala, že se jí vesnice zamlouvá, zato naše princezny vypadaly jako bychom právě vešli do nějakého příbytku jeskynního muže. Neustále krčily nos, znechuceně lapaly po dechu a nadávaly na všechno kolem. Přestala jsem je vnímat a rozhlížela se po všem, co bylo v mém zorném poli. První co upoutalo mojí pozornost byli tváře vytesané do skály. Pět kamenných tváří, čtyři muži a jedna žena. Vypadaly, jako kdyby shlížely na vesnici a sledovali co se v ní děje, či snad na ni dávaly pozor? Nejspíš záleželo na tom, z jakého úhlu pohledu se na ně díváte. Přimhouřila jsem oči a pořádně se na ně zahleděla. Snažila jsem přijít na to jaký zde mají smysl. Můj tok myšlenek přerušil až Kakashi který se náhle objevil za mými zády a způsobil mi tím infarkt.
„Monumentální viď?“ Řekl a taktéž se zahleděl na tváře.
„Hej! Málem mě z vás kleplo. Nemůžete mě takhle strašit“ prskala jsem kolem sebe pak jsem se, ale uklidnila a kopírovala jeho pohled.
„Ale máte pravdu. Jsou monumentální“ pochválila jsem „kdo to je? Nějací bohové?“ Kakashi se na mě nechápavě podíval a potom propukl v hlasitý smích. Nemusela jsem být génius aby mi došlo že jsem se spletla, ale štvalo mě, že se mi Kakashi směje.
„Já jsem tu poprvé v životě. Není slušné se takhle někomu smát“ zakřičela jsem na něj a trucovitě nafoukla tváře.
„No tak promiň, promiň.“ Omlouval se mi hned „ale víš, nejsi zas tak daleko. Oni“ ukázal směrem k tvářím „jsou ti, v které věříme. Ti za které se modlíme. Ti za které jsme ochotni položit i život a oni jsou ochotní to pro nás udělat taky. Říká se jim Hokage. Tady jsou něco jako u vás prezidenti.“
„Páni.“ Neudržela jsem v sobě fascinovaný povzdech.
„Tak pojďme Lady Tsunade nás už určitě netrpělivě vyhlíží.“Zavelel Kakashi a rozešel se směrem k nejvyšší a nejhonosnější budově která byla také nejblíže kamenným tvářím. Cestou jsem se pořád rozhlížela, ukazovala všechno Terce, která už jen nepřítomně přikyvovala a neustále mi říkala že se mám přestat chovat jako dítě že na nás všichni koukají. Mě to ale bylo jedno. Tohle pro mě byl úplně jiný svět. Ve městě si každý hraje jen na svém vlastním písečku a nestará se co se děje kolem něj, ale tady ne. Každý byl tak přátelský, otevřený, ochotný pomoct ostatním. Bylo tu cítit to pouto mezi lidmi a to se mi hrozně líbilo. Karolína a Nicol se plazily až za námi a vedly bezduché debaty o tom, že tu nikde nevidí žádný obchoďák. Vzhlédla jsem od ruchu ulice k oknům domu Hokage.
„Prezident hmm…“ pomyslela jsem si a byla zvědavá, co nás tam čeká.
_
„Tak to jsou ony?“ Zeptala se blonďatá žena s bujným poprsím své pomocnice. Obě stály o okna a sledovaly nevšední skupinku skládající se ze čtyř dívek a Kakashiho v čele mířící k domu Hokage.
„Ano Lady Tsunade. Přesně jak bylo domluveno.“
„A kdo jsou ty další dvě, co jdou s nimi?“ Šlehla po ní tázavý pohlede. Žena s krátkými černými vlasy se rychle podívala do svých papírů.
„Nevím. V Kakashiho ani ředitelově zprávě o nich nic není. Nejspíš změna plánu.“ Řekla a čekala co Tsunade udělá. Ta se jen ušklíbla zlým úsměvem a opět zabodla svůj pohled do čtveřice dívek.
„Změna jo? Tak uvidíme, co všechno vydrží. V nejhorším z nich uděláme boxovací pytel“ začala se smát šíleným smíchem a ženě vedle ní se ve vlasech objevila velká kapička nervozity a strachu o zdravotní stav její nadřízené.
_
Vyšli jsme po schodech a stanuli před velkými honosnými dveřmi. Kakashi silně zabouchal a čekal na vyzvání. Když se zpoza dveří ozvalo, vzal za kliku a vešel. My za ním jako čtyři ocásky. Hned jak jsme vešly jsem poznala ženu která měla venku vytesanou tvář do skály. Seděla za velkým stolem, který se přímo topil pod nánosy papírů a dokumentů. Vyzvala nás, ať se jí představíme a tak jsme to udělaly. Z nějakého důvodu se pořád dívala na mě a Terku a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Pak se otočila na Karolínu a Nicol a chtěla vědět důvod jejich přítomnosti v její vesnici. Opět vysvětlili, že nechtěly sedět ve škole, a proto jsou tady. Protože si to můžou dovolit. Tsunade, jak se nám představila vypadala že je za chvíli uškrtí, řekla Kakashimu ať je odvede do pokoje a vyhodila je ze své kanceláře. To vše se stalo během necelých patnácti minut. Nevěřícně jsem koukala na tu ráznou ženskou před sebou a přemýšlela o tom že naštvat ji asi nebude ta nejrozumnější věc, podle toho jak zametla s těmi princeznami by to nejspíš byla poslední věc. Znovu si sedla za stůl a upřela na nás své leopardí oči. Připadali mi hodně zvláštní. Nikdy jsem takový octím hnědé na očích neviděla.
„Tak holky. Jak se vám tu zatím líbí?“ Zeptala se úplně jiným tónem, než jakým mluvila s holkami. S Terkou jsme si vyměnily pohledy a horlivě přikyvovaly.
„Jo moc se nám tu líbí. Je tu takový klid.“ Pochválila jsem a sledovala jak se Tsunade ušklíbla.
„Jo to je jen dočasně. Co nevidět se tu zase začne něco dít.“ Řekla tajemně a nevšímala si našich tázavých pohledů.
„A kdy začne naše výuka?“ Zeptala se Terka a já ji na místě proklela do desátého kolena. Byla jsem ráda, že mám na chvíli od školy pokoj a ona s tím opět začíná. Vím, že se ráda učí i to že je ráda nejlepší ale pro lásku boží, musela s tím otravovat už teď?
„Brzo. Nemusíte mít strach“ pak se otočila na svou pomocnici Shizune. „Přiveď Ten Ten a Hinatu“ poručila jí a Shizune podle rozkazu opustila místnost a běžela pro žádané dívky. Chvíli jsem se ještě dívala na zavřené dveře a pak se otočila na Tsunade která opět začala mluvit.
„Vaše výuka začne co nejdřív, jak jsem vám před chvílí řekla, nemusíte mít, ale strach vše se dozvíte včas. Teď máte volno tak se můžete jít projít po vesnici“ v této chvíli se ozvalo klepání na dveře a Tsunade vyzvala nově příchozího, ať vejde. Byla to Shizune a za ní dvě dívky zhruba našeho věku. Ta první měla hnědé oči i vlasy svázané do dvou drdůlků na vršku hlavy. Už od pohledu mi byla sympatická stejně jako druhá dívka, která se krčila za jejími zády. Ta měla tmavé vlasy s fialovými odlesky a zvláštní prázdné bledé oči. Holky pozdravily Tsunade a zvědavě si nás prohlížely, stejně jako my je.
„Ten Ten, Hinato tohle jsou Tereza a Kateřina. Ty dvě co přijely na výměnný pobyt.“ Oznámila významně a vypadalo to, jako kdyby holky okamžitě pochopily něco, co nám bylo dosud skryto.
„Prosím proveďte je po vesnici. Ukažte jim, jak to tu chodí a ta dál, jasné?“
„Ano“
„A-ano rozumím“ s těmito slovy se otočily a pokynuly nám, ať jdeme za nimi. Taktéž jsme se na rychlo rozloučily s Tsunade a pelášily za nimi.
Opravdu. Míst na ukazování a prohlížení zde bylo dost a dost. Vzhledem k tomu že to je přece jenom větší vesnice nebylo se čemu divit. Holky nám vyprávěly o místech, která jsou zde zajímavá. O lidech co zde žijí i o nich samotných. Dozvěděly jsme se, že Hinata je o rok starší než my a Ten Ten dokonce o dva. Velice to srazilo mé sebevědomí, když nám Ten Ten s posměšným úsměvem na rtech řekla, že z lidí které zde budeme vídat kromě senseiu a dětí jsme nejmladší. Byly přesně takové, jak jsem je odhadovala. Ten Ten byla usměvavá, přátelská a zamlouvala se mi asi nejvíc z lidí, co mi popisovala, Hinata naproti tomu byla tichá, zamlklá a stydlivá.
Zhruba v půli cesty jsem ucítila úžasnou vůni nějakého jídla, kterou jsem cítila snad poprvé. Prudce jsem zastavila a pořádně nabrala vzduch. Holky se taky zastavily a nechápavě na mě koukaly.
„Co to je?“ Zeptala jsem se a tím jsem je donutila také nasát vůni, která se místem nesla.
„To je Ramen“ Poučila mě Hinata „jídlo z místní restaurace. Je moc dobré a někteří dokonce že je nejlepší na světě.“ Při těchto slovech mírně zčervenala. Cítila jsem, jak mi zakručelo v žaludku a holky nejspíš i slyšely. Tentokrát jsem mírně zčervenala já „promiňte, ale řídím se pokyny mého trávícího orgánu, který velí – jídlo!“ Vykřikla jsem a pozvala holky, ať jdou se mnou, když ale všechny odmítly s tím, že buď nemají čas, jako Hinata která nám zamávala na rozloučenou a rychle zmizela nebo s tím že nemají hlad jako Ten Ten a Terka které dál pokračovaly v cestě, zatímco já běžela po čuchu za tou úžasnou vůní. Doběhla jsem před malí stánek na kterém bylo napsáno ´Ichiraku Ramen´ a bez dalšího zdržování jsem vešla dovnitř. Prošla jsem látkou, která tvořila jakési poloviční dveře a sedla si na stoličku která byla přímo uprostřed. Rychle ke mně přišel starší muž, kterému nejspíš tento obchod patřil a mladá dívka asi jeho dcera protože na sebe byli dost podobní.
„Aaale“ protáhl, když mě uviděl.
„Nová tvář. Tebe jsem tu ještě neviděl“ usmál se přátelsky.
„Ne. Jsem tu nová. Jmenuji se Katty. Přijela jsem na výměnný pobyt.“ Představila jsem se a tomu muži přeletěl po tváři stejná pohlede jako Ten Ten a Hinatě když jin Tsunade řekla proč jsme tu. Už mi to přišlo zvláštní, ale nechtěla jsem se zbytečně vyptávat. Teď jsem stejně myslela jen na jídlo. Už už jsem si chtěla obědvat, když mi došlo, že u sebe nemám žádné peníze, ale muž se jen usmál a se slovy že je to na učet podniku jako takový přivítací dárek mi začal připravovat Ramen.
_
Terka šla společně s Ten Ten po ulicích a nasávala atmosféru místa když před sebou uviděla hlouček holek které neustále pištěly a vřískaly nadšením.
„To sem přijel cirkus?“ Zeptala se znechuceně.
„Ne. To je fanklub jednoho místního kluka. Je idolem všech holek v této vesnici. Tedy kromě mě a … Hinaty“ řekla a přešla společně s Terkou blíž. Opravdu. Před hloučkem holek stál kluk s černými vlasy a snad ještě černějšíma očima. Oblečený byl v modrém tričku s nějakým zvláštním znakem na zádech a bílých kraťasech. Jak se zdálo nejspíš ho přítomnost vřískajících holek nijak nevyvedla z míry a dál na dřevěném panákovy cvičí bojové umění.
„Kdo to je?“ Zeptala se Terka a znechucení z jejího hlasu jen odkapávalo. „Takovej náfuka. Vypadá to tady, jako když se u nás objeví Bred Pitt.“ Pár holek, které jim stály nejblíže se naštvaně otočily. Ten Ten se zasmála.
„No tohle je Sasuke Uchiha. Chladný, temný, tajemný. Proto má mezi dívkami takovou oblibu. Má strašně velké ego a sebevědomí proto je tak neoblíbený mezi kluky. Ale je takový jaký je kvůli svojí minulosti která je hodně bolestivá a hodně krvavá. Oh!“ Vykřikla, jako kdyby si právě vzpomněla na něco velmi důležitého. Přiblížila se k Terce a tiše aby to nikdo neslyšela ji varovala „hlavně před ním nevyslovuj jméno Itachi Uchiha.“ Terka jako kdyby varování neslyšela hlasitě vykřikla „Itachi Uchiha?!“ Všechny dívky najednou zmlkly a otočily se na Terku stejně jako jediný chlapec mezi nimi.
„Itachi Uchiha?! Co je to za blbý jméno? To určitě bude nějaký idiot co?“ Mluvila dál a až teď si všimla, že je všichni pozorují. Postavila se k hloučku čelem a zpříma se podívala do očí chlapce, který stál uprostřed. Díval se celkem naštvaně a zlostně což Terku dopálilo „a ty nečum!“ Křikla na něj a nevšímala si překvapených i zlostných pohledů přihlížejících. Sasuke vypadal, jako kdyby právě dostal pěstí. Překvapeně si prohlížel holku, kterou viděl poprvé v životě a která ho už teď urazila. Rozhodl se v první vteřině – nemám ji rád. Terka se otočila na podpatku a zamířila pryč s Ten Ten v patách. Měla už všeho dost chtěla si zalézt na pokoj a konečně se pořádně prospat, aniž by věděla, že přemýšlela stejně jako Sasuke rozhodla se hned – nemám ho ráda.
_
Tlačila jsem do sebe druhou misku Ramenu který jsem si hned zamilovala. Chlapík byl též rád za nového milovníka jeho jídla a nabídla mi, že dnešek je něco jako den sněz, co zmůžeš. Zrovna jsem si chtěla objednat další, když jsem za sebou uslyšela zašustění látky a kroky které vedly do Ramen Baru. Neotočila jsem se věděla jsem že je to jen další hladovec, kterých je v této vesnici určitě spousta. To co mě donutilo se otočit bylo pohoršené zvolání:
„Hej ty tam!“ Vzhledem k tomu že jsem byla jediná, kdo tu seděl, bylo jasné, že je to na mě „tohle je moje místo!“
Mám pro vás druhou otázku
Takže soutěžní otázka zní: Jak se jmenujou dva nechtěné přírustky a co s nimi Tsunade plánuje udělat =3
Navíc je tu i jedna nesoutěžní otázka: Zkuste si tipnout koho jsem potrala Ichiraku Ramen (těžké co? XDD)
Komentáře
Přehled komentářů
promiň až dnes jsem si všimla že tam nemám co na diplomek*stydí se* mohla bys mi tam dát Darka s Kradem pls?
moc děkuju Memphisi
(Katty, 22. 3. 2009 15:39)moc děkuju že jsi mi to řekl. Vůbec jsem nevěděla jak se to jmenuje. Děkuju, pro příště to budu vědět. No jo to se pozná kluk XD
Volant
(Memphis, 22. 3. 2009 9:03)Tak takhle sem se nezasmál dlouho skvělá povídka. Pokračuj. Ale To není volant ale Knipl.
...............
(Akyra, 14. 3. 2009 13:05)
fakt super je to skvělí díl
Karol s nicol boxovací pytel(dobřer jímtak nemajíse cpát tam kde je nechcou)
Naruto(kdo jiný)!!!
Pro Haru
(Katty, 13. 3. 2009 20:50)
Haru víš já ani nevím proč jsem to celé umístila do Irska. Když jsem začala nad touto povídkou uvažovat tak první co mě napadlo bylo že Konoha bude v Irsku a celé to to tam taky bude odehrávat. Vlastně nikdy jsem nad žádnou jinou verzí neuvažovala. S Kagome/Kurama jsme si jednou dělaly srandu a umisťovaly jsme skryté vesnice do různých částí světa (např. Písečnou na Saharu, skrytá ve vodopádech ta byla u Niagárských vodopádů a tak ruzně) možnán proto je i Konoha v Irsku. Vím že by se to hodilo víc do Japonska ale zase jsem musela uvažovat tak že tohle je výměnny pobyt pro dvě patnáctileté holky z České Republiky na celý rok a myslím že většina rodiču by své děti tak daleko nepustila a ještě k tomu s takovým nadšením XD.
Jinak doufám a jsem ráda že se vám povídka líbí. Budu se snažit aby další kapitolka byla co nejdřív. Zatím se tam vůbec nic neděje ale (jak naznačila Tsunade) brzy začne XD
*_*
(keiri, 13. 3. 2009 20:37)
Odpověď: Karolína a Nicol.
No kdo asi xD...Naruto...xD a Tsunade s nich chce udělat boxovací pytel.
Šílená kapitola, už se těším na další kapitolu *_*...honem piš nemůžu se dočkat -_-
Úplně drsně si popsala Kakashihu vrabčí hnízdo na hlavě xD
...
(haru, 13. 3. 2009 16:34)dobrý! *ešte teraz sa uškiera* len sa chcem spýtať prečo si vlastne Konohu umietnila do Írska? (teda chápem, že je tam všetko zelené, ale lesy majú aj v Japonsku a tam by Ti aj sedeli všetky tie mená z Naruta) ale hezka kapitla...a odpovede- volajú sa Karolína a Nicol...a žeby s nich chcela Tsunade-sama spraviť boxovacie vrece? xD dobre im tak ^__~ a koho si tam asi tak mohla stretnúť...*chvílka "hlbokeho" zamyslenia*...žeby istého modrookého blonďáka menom Naruto, priezvyskom Uzumaki? xD
=^w^=
(Kagome/Kurama, 12. 3. 2009 5:28)
Odpovědi: Nicol a Karolína a bude z nich boxovací pytel *w* Uzumaki Naruto!! ^^*
Heh, děláš ze mě nehoráznou šprtku, víš to? xD Kdy začne výuka? Úplně slyším Hermionu xD Ale kapitola byla úžasná. Hej...,,A ty nečum!" :D Historický okamžik :D A tím to teprve začíná, Uchiho Sasuke, raději ještě někde posbírej poletující ega ostatních, aby ti něco zbylo! *_*
juj!
(akyra, 27. 3. 2009 0:54)