kapitola 1. - Zbalte si kufry
Dnes začala škola. Strašně jsem se do školy těšila, tedy až do doby než jsem zjistila, že jdu, jako tradičně… POZDĚ!!!
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!
Mladý, hubený a vysoký profesor seděl za katedrou a četl jména z třídní knihy před sebou. Jako třídního učitele jsme ho dostaly v páté třídě, ale pořád si na něj nemůžeme zvyknout. Ten chlap vzbuzoval strach a respekt (a já ho upřímně nenávidím ale o tom až za chvíli). Ve třídě bylo ticho až na občasný zvuk zamručení na důkaz toho že přečtený je ve třídě. Najednou se učitel zarazil a rozhlédl se po třídě, i s třídní knihou přešel až k poslední lavici, ve které seděla blonďatá dívka oblečená jako všichni v černé školní uniformně a ledově modrýma očima koukala z okna.
„Kde je Kateřina?“ Zeptal se ji profesor. Dívka pohlédla na profesora a se znuděným výrazem si vyhrnula černý rukáv své uniformy. Koukla se na hodinky a zjistila, že je za pár vteřin čtvrt na devět „tři, dva, jedna… TEĎ!“ Ovšem její teď bylo přehlušeno hlasitým rozražením dveří a šťastného zvolání „už jsem tady!!“ profesor svěsil hlavu a unikl mu povzdech plný beznaděje stejně jako celé třídě. Co tím chtěli naznačit fakt nechápu. Přešla jsem až dozadu a posadila se na své místo vedle blondýnky. Profesor si mě odškrtl a dál pokračoval v čtení jmen.
„Ahoj Terki“ pozdravila jsem svou nejlepší kamarádku která mě nechala v pokoji a sama si šla na hodinu a ani ji nenapadlo mě vzbudit, abych nepřišla pozdě. Terka poznala z mého hlasu vztek a mile se usmála což mě naštvalo ještě víc. Známe se už od páté třídy, ale mě nepřestane překvapovat, jak jsme jiné a odlišné. Tiše jsem začala Terce nadávat ona si z toho samozřejmě nic nedělala ale slyšel to profesor, který práskl třídní knihou o stůl a tím přerušil naší začínající šarvátku.
„Tak dost! Obě se utište nebo dostanete školní trest“ křikl až kluka co seděl přímo před ním poprskal.
„Všichni si vytáhněte propisky. Budete psát test“ řekl s nepředstíranou radostí profesor.
„TEST!!??“ Vykřikla jsem a v ten moment jako by pro mě zčernal svět. Třídou se nesl šum, jak si studenti potichu špitali o tom jak je to nespravedlivé a že tu jsou teprve první den a už musí něco psát.
„Uklidněte se vytáhněte ty propisky. Až se zklidníte, povím vám, co za test to bude, proč ho píšete první den ve škole a co je jeho cílem“ ukončil svůj monolog profesor. Raději jsme poslechli, profesor byl celý rudý a na spánku mu tepala modrá žíla což byl znak toho, že dnes si vtipy vyprávět nebudeme (jako bychom to jindy dělaly) S tichým remcáním jsem si vytáhla propisku své oblíbené barvy – oranžové. Terka si vytáhla svoji černou a nepřítomně s ní točila mezi prsty. Opět jsem se musela tomu rozdílu zasmát. Jsme sice jako sestry ale jsou mezi námi takové rozdíly. Já mám tmavě hnědé vlasy a hnědozelené oči, zato Terka má blond vlasy a modré oči, které jsou trochu v kontrastu s její povahou. Já jsem spíš optimista zato Terka je spíš realista a za můj optimizmus mě má často chuť praštit. Já upřednostňuji zářivé barvy ale ona tmavé a hlavně černou. Jsme opravdu hodně odlišné, jako dvě strany téže mince ale možná to je to lepidlo co nás drží pohromadě.
Profesor nám rozdal papíry a otočil je tak abychom neviděli, co je na nich napsáno.
„Takže tento test rozhodne o vaší budoucnosti, přesněji jak a kam se bude ubírat vaše cesta příštím rokem. A píšete ho teď, protože potřebujeme vědět vaše znalosti bez toho aby jste se učili“ při těchto slovech se profesor díval na mě.
„Co tím chtěl říct? Proč se díval na mě?“ Zeptala jsem se tiše Terki.
„No možná proto, že u tebe je jedno jestli ten test budeš psát teď nebo za týden stejně se na něj nenaučíš a napíšeš ho špatně“ odpověděla mi s úsměvem.
„Ha, ha, ha, ha! Ty jsi dnes snídala vtipnou kaši že?“ Zabručela jsem uraženě. Terka se jen uculila a dál poslouchala profesorovi pokyny.
,Bla, bla, bla. Kdy už s těmi nesmysly skončí? Je to strašně únavné´ reptala jsem v duchu. Zhruba po deseti minutách jsme dostali pokyn k tomu, ať začneme, předtím nás ale důrazně upozornil, že za žádnou cenu nesmíme podvádět a opisovat. Cvok. Díky opisování jsem se dostala až sem a oni si myslí, že s tím praštím, teď když před námi leží test, který rozhodne o naši cestě desátou třídou? Jak už jsem se zmínila – je to cvok.
Celá třída horečně psala. Jak se později ukázalo tak to nebyl test, ale jakýsi dotazník ve kterém jsme měli psát hlavně o sobě, našich zálibách, cílech…Bavilo mě to, ale Terka vypadala, že je to ta nejotravnější věc na světě. Holt není ten typ člověka, který o sobě napíše první poslední a nechá někoho, aby to četl. Takže mě ani nepřekvapilo, když svůj papír odevzdávala podezřele prázdný zato můj papír…no to je jiná historie. Profesor si posbíral pár posledních prací a přísně se na mě podíval, já jeho pohled bez problému vydržela a čekala, co z něj vypadne. Terka si našeho malého očního souboje všimla a bolestně mě prstem bodla mezi žebra.
„Au! Co to děláš? Teď jsem prohrála“ zaskučela jsem ublíženě a sledovala profesora, jak se vítězoslavně šklebí. Poraženě jsem svěsila hlavu „taková potupa.“
„Teď když jste dopsali tak vám můžu říct, co to vlastně bylo za test“ začal profesor.
„No konečně!“ Ozvalo se ze zadních lavic a zbytek třídy hlas podporovali rázným přikyvováním.
„Tak tedy. Tyto testy psaly jen desáté ročníky této školy. Budou vybráni dva studenti, kteří mají dobré známky, dobrý prospěch z chování a dobře vyplněný dotazník. Ti, kteří budou zítra vybráni si sbalí kufry a pojedou na výměny pobyt do Irska – na celý rok“
Třídou se rozlehlo hrobové ticho jen venku bylo slyšet cvrčka, který krásně podkresloval tuto situaci.
,To není pravda. To nemohl myslet vážně. Na celý rok do nějakého zapadlého Irska? To kdybych věděla tak odevzdám prázdný papír a nesnažím se o sobě napsat co nejvíc. ´ Profesor nám ještě řekl něco o tom, že z těch dotazníků bude vydírat uchazeče ředitel a poslal nás do svých pokojů. Na pokoji, který mám společně s Terkou jsme diskutovali o tom, co budeme dělat, jestli nás vyberou. No spíš co budeme dělat, jestli Terku vyberou, protože na to aby vybrali mě jsou přece jenom trochu chytří.
Když jsem další den přišla do třídy (tentokrát včas) skoro až hmatatelně jsem cítila to napětí, to očekávání, ten strach. Jediný člověk, který se zdál být v pohodě byla Terka, která nezúčastněně hleděla z okna na padající listí.
„Ahoj!!“ Pozdravila jsem vesele, odpovědí mi bylo souhlasné zahučení a kývnutí hlavou. Byla jsem na to zvyklá. Když se Terka zahledí z okna přestává vnímat realitu a i kdybyste vedle ní stříleli z děla tak s ní to ani nehne. Tentokrát jsem za to byla vděčná, protože jsem si musela připravit věci a vymyslet plán útoku. Vše bylo připraveno a já jen s krabičkou připínáčků čekala, až se naskytne vhodná příležitost.
S prvními zvuky zvonku do třídy vešel ráznými a sebevědomími kroky náš třídní a jeho první pohled vedl ke mně. Probodl mě pohledem a na tváři měl zas ten úšklebek, který mě přiváděl k šílenství. Těmito úšklebky mě častuje už od páté třídy. Jako kdyby mi říkal, že on je hrdina a já jen špína, ten lůzr který mu nesahá ani po kotníky. Já jen přivřela oči do úzkých štěrbinek a vzdorovitě mu hleděla do očí. Třída těkala pohledem ze mě na něj a čekala, co se bude dít dál. Moc dobře věděli že takové naše oční souboje se většinou zvrtnou v něco víc co obvykle končí u něj zesměšněním či menším zraněním a u mě pozváním na čaj a sušenky k řediteli. Kdybych si to dovolila tak bych řediteli snad už i ty-kala, jelikož jsem u něj byla častěji než kterýkoliv jiný student či profesor. Třídní se posadil za stůl a (stále s tím úšklebkem) začal číst jména, aby zjistil docházku. Jelikož mé přijímení začíná na Vr. jsem v třídní knize vždy poslední a toho učitel často zneužíval.
„Kateřino, můžeš přijít k tabuli?“ Nebyla to otázka, byl to hezky řečený rozkaz. Zvedla jsem se a přešla dopředu. Profesor vstal a ležérně se opřel o katedru. V oknech za jeho zády jsem viděla, jak se zatáhlo a schylovalo k dešti, sakra jako by to nebe vědělo, jak se cítím. Když profesor promluvil, a tím mě vytrhl z přemýšlení jeho hlas zněl pobaveně s falešnou lítostí.
„Jak jistě víš dnes budou vybráni dva studenti kteří pojedou na rok do Irska, upřímně je mi líto že se tě touhle cestou nezbavím“ říkal s pohledem zabodnutým v mích očích. S předstíraným klidem jsem stála a čekala, co z něj vypadne, ale uvnitř jsem byla v šoku, že se mnou takto mluví před třídou, kde byl nyní takový klid, že by šlo slyšet spadnout na zem špendlík a v očích žáků bylo vidět překvapení. Takhle se mnou většinou mluvil jen v jeho kabinetě, kde nebyli žádní svědkové jeho šikany.
„A jak také víš“ pokračoval „zítra píšeme opakovací test i přesto že je to teprve třetí den školy…“
„Já jsem připravená pane profesore“ přerušila jsem ho. Profesor se ušklíbl a přešel až ke mně. Cítila jsem, jak se mi zrychlil dech a srdce mi začalo bít rychleji. V žilách mi začal proudit adrenalin a zvedl se mi žaludek, jako kdyby se ke mně blížil nadměrně velký a nadměrně chlupatý pavouk. Sklonil se k mému pravému uchu tak aby třída neviděla a neslyšela, co mi říká. Ale i přesto že se mi z jeho blízkosti dělalo nevolno tak jsem neodstoupila a jen dál zarputile koukala z okna.
„Tvoje připravená znamená nedostatečnou při testu, to víš.“
„Jak to myslíte?“ Zeptala jsem se, i když jsem to chápala moc dobře. Už od páté třídy kdy jsme ho dostali, jako třídního mi dává z testů za pět, i kdybych ho napsala sebe víc dobře najde si způsob jak mi známku zhoršit. Už od páté třídy mě nechává prolézt do dalšího ročníku jen proto, aby mě mohl dál tyranizovat. Profesor ode mě odstoupil, podíval se na mě a vycenil své zažloutlé zuby.
„Jak to myslím? Přesně takhle“ řekl jen a odešel k oknu, ze kterého se začal dívat na dění tam venku. Tím ale udělal zásadní chybu, která zvrátí děj této partie – otočil se ke mně zády. Z kapsy jsem vytáhla dva připínáčky a rychle mu je položila na židli. Věděla jsem, že je to primitivní a dětinské ale nic jiného jsem mu v této chvíli provézt nemohla. Třída se zachichotala. Všechny jsem prstem na puse upozornila, ať jsou zticha a na Terku v jejíž tváři se mísila radost a zlost se omluvně usmála. Rychle jsem se vrátila na své původní místo u tabule a začala jsem předstírat zájem o profesorovo kázání, které celou dobu vedl.
„Víš, musím ti říct, že jsi mě dost překvapila. Jsi tu už druhý den a ještě si nic neprovedla. To je tvůj nový osobní rekord ne?“ Podíval se na mě zase tím úšklebkem, který bych mu nejraději smazala z tváře.
„Ano, nejspíš jsem si vzala k srdci vaše…rady“ řekla jsem v klidu a doufala, že mě třída svým smíchem neprozradí.
„To je dobře“ usmál se na mě profesor a přesunul se k svému stolu „bavil jsem se s panem ředitelem a ten mi řekl, že ještě jedno porušení školního řádu a vyrazí tě ze školy. Jak víš tohle je prestižní škola ne žádná státní skládka.“
„Vážně?“ Zeptala jsem se otřeseně a s hrůzou sledovala, jak profesor dosedá na židli a na moje dva připínáčky. Zavřela jsem oči a skrčila se při profesorově řevu. Profesor vyletěl jako střela a upřel na mě oči predátora, a já jako správná kořist jsem se roztřásla jako ratlík. S nažila jsem se svůj třas i strach z toho že mě teď vyrazí ze školy potlačit ale upřímně, moc se mi to nedařilo. Profesor se ke mně přiřítil a chytl mě za vrchní díl školní uniformy pod krkem tak vztekle až mi zarachotila rolnička, kterou nosím kolem krku na černé kůži už nejmíň tři roky. Přiblížil ke mně svůj obličej tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho dech, usmál se tím hnusným úšklebkem a poplácal mě po tváři „děkuji“ řekl s neskrývanou radostí.
„Takže se tě přece jenom zbavím. Konečně přestaneš zatloukat hřebíčky do mé rakve. Konečně vypadneš. To je krásný dárek k začátku roku.“ Popadl mě za zápěstí a začal mě tahat ke dveřím, a jak jsem předpokládala, posléze i k řediteli. V ten moment třída začala protestovat, ale profesor nebral jejich námitky na vědomí. Pak se postavila Terka a snad poprvé co ji znám úmyslně zvedla hlas na profesora, jindy to neměla zapotřebí prostě profesory a lidi přechytračila a zesměšnila.
„Tak moment to přece nej…“ všechno dění přerušilo chrčení školního rozhlasu.
„Dobrý den. Omluvte přerušení hodiny, ale žádám aby se Kateřina a Tereza z 10. D dostavily co nejrychleji do ředitelny, děkuji.“
Po tomto sdělení můj první pohled vedl k Terce, které na spánku tepala žíla. Přikrčila jsem se a očekávala výbuch sopky, který bezpochyby musel přijít.
„KATKO!!!“ Zavrčela Terka, přiřítila se ke mně a stejně jako profesor předtím, mě chytla za košili.
„Co jsi zase provedla?!“
„Nic. Nikdo mě neviděl. Nic mi nedokážou.“ Bránila jsem se, i když jsem věděla proč se tak zlobí. Terka byla u ředitele všeho všudy třikrát a vždy to bylo tak že jsem ji já zatáhla do průšvihu nebo proto, že mě kryla. Ne že by byla tak hodná a poslušná ale prostě ji tyhle vtípky připadaly pod její úroveň, jako třeba když jsem posprejovala školu. Navíc chtěla být nejlepší a nejlepší student se záznamem u ředitele? To prostě nejde. Teď na mě koukala a chtěla vědět, proč si ji ředitel volá do jámy lvové.
„Promiň, ale já tentokrát nic neprovedla. Fakt, přísahám“ pozvedla jsem dva prsty na znamení přísahy „Čestný skautský.“
„Ty nejsi skaut.“ Opravila mě Terka.
„Ty víš jak to myslím“ obrátila jsem oči k nebi a přátelsky ji šťouchla.
„Tak dost kecání!“ přerušil nás profesor „čeká nás tvá poslední cesta k panu řediteli…asi v kabinetě bouchnu šampaňské“ dobíral si mě profesor a škubl mi zápěstím, za které mě pořád držel a začal mě s Terkou v patách tahat k ředitelně. Po půl cestě se mi povedlo vyškubnout své zarudlé zápěstí z jeho sevření.
„Dokážu jít sama. Nejsem malomocná!! Navíc cestu k panu řediteli znám i poslepu“ prskal jsem mu zamračeně do tváře a ujala se místa vůdce výpravy: cíl – doupě děduli ředitele. Celou cestu jsem přemýšlela, co po nás může chtít. Přece se nemohl tak rychle dozvědět o těch připínáčcích a i kdyby, proč by si volal i Terku? Můj tok myšlenek přerušilo až hlasité zaklepání na dveře. S překvapením jsem zjistila, že už stojíme před ředitelnou (opravdu bych ji našla i poslepu XD). Ozvalo se profesionální „dále“ tak jsme vešli. Dědula ředitel byl šedivý, plešatější chlap, za jehož břicho by se schovala celá naše třída a ještě by zbylo dost místa pro obyvatele sousedících států ale je hodný a se svými studenty má velkou trpělivost. Odpustil mi spoustu menších přestupků.
„Tak děvčata“ začal s milým úsměvem.
„Pane řediteli, musím vám oznámit, že Kateřina…“ chtěl okamžitě žalovat profesor, ale ředitel ho zadržel pozvednutím ruky „až později ano kolego?“ Umlčel ho ředitel a začal se nám znovu věnovat.
„Pane řediteli ať už se stalo cokoliv přísahám že já to nebyla a Terka tím tuplem ne.“ Vyhrkla jsem na dědulu a nasadila nevinný kukuč dítěte, které pokáraly za druhého.
„Klid. Nejste tu kvůli trestu“ uklidnil nás ředitel a vstal ze své židle, která si oddychla úlevou.
„Jste tu, protože je mi velkou ctí říct vám že vy dvě jste byly vybrané k tomu aby jste reprezentovaly naši školu v ročním výměnném kurzu v Irsku“ dokončil s úsměvem a povzbudil nás poplácáním po ramenech. V místnosti zavládlo hrobové ticho, jako první se vzpamatoval profesor „cože jste to říkal?“
„Že holky zítra odjíždí do Irska. Nebojte vaše rodiče jsme už informovali a dostali jsme svolení se vzkazem, že si to tam máte užít. Teď jděte na kolej do svého pokoje, sbalte se a zítra ráno vás školník Henry odveze na letiště, kde si vás vyzvedne člen ves¨nice kde se nachází ona škola a společně s ním poletíte do Irs…“
„Tak moment! Time out!“ Křikla jsem a rukama jsem udělala T, které většinou ukazují trenéři. Tím jsem přerušila ředitelovo plánování a profesorovu začínající radost.
„Tak aby bylo jasno. Já-do-Irska-nejedu“ zdůrazňovala jsem každé slovo.
„A můžu znát důvod?“ Zeptal se dědula se zvednutým obočím.
„No…protože…jsem…jsem…alergik“ řekla jsem první, co mě napadlo a Terka horlivě přikyvovala, nejspíš nedokázala vymyslet věrohodnější výmluvu.
„Alergik?“
„Ano alergik. Jsem alergická na lesy, hory a čerstvý vzduch. Hned se celá osypu, kašlu. Je to příšerné“ chrlila jsem a na důkaz mých slov jsme s Terkou párkrát zakašlaly. Ředitel zakroutil hlavou a povzdechl si.
„Od takového experta na výmluvy bych čekal lepší výkon.“
„No co. Život je plná zklamání“ neodpustil si profesor jízlivou poznámku.
„Jak jsem řek. Zítra odlétáte do Irska a nechci slyšet žádné další výmluvy“ upozornil ředitel když viděl jak se nadechuju „berte to jako čest že můžete reprezentovat naši školu. Dávejte pozor, ať nám tam neuděláte ostudu“ teď koukal přímo na mě. Otočil se ke stolu, odkud vzal dvě složky a podal nám je.
„Tady máte svoje složky s osobními údaji, prospěchem a vším ostatním. Předáte je delegátovi z druhé školy, se kterým se zítra setkáte“ s těmito slovy si sednul zase za stůl a začal podepisovat nějaké papíry čímž nám dal taktně najevo, že máme vypadnout. Když jsme s Terkou odcházely do svého pokoje přemýšlela jsem nad tím proč zrovna my dvě. Co máme a ostatní ne?
Nakonec jsem se rozhodla na d tím jen mávnout rukou, jeden rok v Irsku nám přece život nezmění.
Bože jak já se pletla…
Tak mám pro vás první otázku. Nebojte tahle bude až trapně lehká. Když ji napíšete dobře udělám vám diplomek ale musíte mi napsat s kým ho chcete.
Takže prvni otázka zní : Co nosím kolem krku a jaké barvy je naše školní uniforma??
Komentáře
Přehled komentářů
Tvůj blog je něco tak krásného!Tvůj blog je jeden z nejlepších!Mám ráda tvůj blog a nikdy tě neopustím!Máš hezký designy, a to už je co říct! :)
Blogaření je prostě nejlepší, co může existovat, a ty jsi jedna z těch nejlepších blogařek na světě!Nechápu a nenávidím ty lidi, kteří tvůj blog nenávidí, protože tvůj blog je prostě NEJ!Ti, co ti píšou špatný komentáře jsou ti, kteří ti chcou zkazit náladu a závidí ti, takže jsou OUT!
Pokud ty nepíšeš nikomu špatné komentáře, jsi blogařský anděl! :D
Pošli tento vzkaz všem sb, které máš nejvíc ráda!Pošli to i mě naspátek, protože já jsem taky tvoje esbéčko!Pokud to svým sb nepošleš, tak bude vidět, že o sb nemáš zájem a že je nenávidíš!
=*w*=
(Kagome/Kurama, 16. 2. 2009 12:38)První kapitola je faaakt povedená ^w^ Jsem se zasmála :D celkem mě to vystihlo :D Jsem se i zasmála :D Ehm, poslyš, mám odpovídat na tuto otázku?? :D Nosíš rolničku a naše uniformy jsou pochopitelně růžové, s kraječkama...*ty víš, jak to myslím, že jo? xD Black is the best!*
mimo téma
(keiri, 15. 2. 2009 18:03)jo a mimo tema.Už mam další díly naruta a dodělaný fullmetal alchemist.jinak to nejde ti to zdělit tak ti to píšu tady toutu cestou.Vým, že jsi zaneprázdněny člověk-_- ,ale snad když ti napíšu, že už mama další díly naruta tak že si na mě uděláš čas.Též se pořád neozveš-_-.
xD rsné
(keiri, 15. 2. 2009 17:49)
kolem krku nosíš rolničku na černé šňůrce, uniformi máte černé.
S kým chci diplomek? asi..určitě naruto a sasuke.
moc se ti to povedlo.Je pravda, že ten kdo tě zná tak ví, že si tam dala svoje vlastnosti a vlastnosti tvé oblíbené postavy.Moc se ti to povedlo, a těším se na další díly.
...
(haru, 15. 2. 2009 7:43)tak na prvý diel tam bolo akcie až až ^^ ale vážne: moc hezký. Okolo krku nosíš (už niečo cez 3 roky) rolničku na čiernej koži a vaša školská uniforna je čierna...a na diplom... neobťažuj sa, to je v pohode nemusí byť *je rada, že takto po ránu vidí na monitor, nieto ešte aby niečo vymyslela* teším sa na ďalší diel ;)
....
(akyra, 14. 2. 2009 22:31)nakrku nosíš rolničku na černé kožené šňurce a máte černé uniformy. mimichodem skvělá povídka trochu mi zvedla(i když né moc) moji černou náladu. a to se povede malokomu. těším se na pokráčko
nemá to nadpis...
(Naruko, 17. 2. 2009 17:28)