Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 10. - Už jsem se rozhodla

10. 8. 2010

Trhnutím jsem se probrala z noční můry, která mě trápí už nějakou dobu. Slyšela jsem, jak na chodbě stále pochoduje ten člověk, který nás má hlídat. Pomalu jsem se začala uklidňovat, ale šlo to ztěžka. Po těle jsem měla studený pot, dech zrychlený a mělký. Nemusela jsem se zas tak snažit, abych si vybavila sen, který se mi zdál. Je to stále ta samá noční můra. Hnědovlasá dívka, která stojí v kuželu světla uprostřed tmy. S jejími vlasy si pohrává vítr, který jako by vál odnikud. Stojí ke mně zády a teprve když se dostatečně přiblížím, tak se otáčí a já v ní poznávám sebe. Jsem to já! Ta dívka jsem já! Ale ne, to nejsem já, ona má oči zbarvené doruda a na rtech krutý úsměv. To nejsem já! Něco říká, vidím, jak se jí hýbou rty, ale slova jako by jí onen prazvláštní vítr rval rovnou od pusy. Natahuje ke mně ruku a trpělivě vyčkává, až se jí chytnu, ale to já neudělám, jelikož se probouzím. Vždy v ten samý moment, jako by mě mé podvědomí chtělo uchránit toho, že se k dívce přidám, ale proč? Je to přece jen sen, ne? Mobil, který si dávám každou noc na noční stolek, se probudil k životu a pokojem se začala rozléhat píseň Avril Lavigne. V první chvíli jsem si myslela, že si ze mě Terka chtěla vystřelit a nastavila mi budík, ale to by mi na displeji nesmělo svítit – MAMINKA.
„Halo?“ zamumlám do mobilu ospale.
„Ahoj zlatíčko, tak jak se máš?“ ozvala se na druhém konci má energetická mamka. Jak se mám? Docela jednoduchá otázka a byla by na ni opravdu jednoduchá odpověď nebýt skutečnosti. Ovšem mamka přece nemůže vědět, co se tu děje, ani to, co se tu učíme.
„Jo, mám se dobře,“ odpověděla jsem na mamčin vkus možná trochu jednoduše.
„Dobře? To nezní moc nadšeně. Neděje se něco?“ Jo, to je ona, veselá, energetická, optimistická, ale přehnaně starostlivá.
„Ne, neboj, nic se neděje, je tady docela nuda, však víš, jak já miluju školu,“ zasmála jsem se do sluchátka a na druhé straně se taktéž ozval smích.
„A co Terka? Ta se určitě učí dobře, co?“ zeptala se. Jo, na to, jak se učím já, se ptát nemusí, určitě má dobrý obrázek. Kdybys jen věděla, co se tu učíme, mami.
„Jo, ta se učí dobře, šprtka jedna,“ opět jsem se zasmála a tím probrala osobu ležící na vedlejší posteli. Terka se rozhlédla po pokoji a pak na mě zaostřila pohled. Pohybem rtů se mě zeptala, kdo mi volá, a já jí stejně bezhlasně odpověděla. Chápavě pokývala hlavou a poslouchala, o čem se bavíme.
„Tak to jsem ráda, řekni jí, že jí to přeju. A ty se taky uč, ať tam neděláš ostudu,“ úplně jsem si dokázala přectavit jak při této poznámce mamka ušklíbla.
„Jo, jasně, jsem celá žhavá se učit.“
„Tak se tam tedy mějte hezky a pozdravuj Terku.“
„Neboj, pozdravím, vlastně se teď vzbudila a i ona tě pozdravuje,“ řekla jsem, když na mě Terka začala mávat a horlivě gestikulovat, ať mamču pozdravím. Po pár dalších frází, jako že děkuje a ať si to tam teda užijem a že se už těší, až budu doma, jsme hovor ukončily. Terka sáhla pod polštář pro svůj mobil a podívala se na hodiny. SMS nebo hovor zřejmě neočekávala. Na hodinách se zrovna objevilo 7:30, když na naše dveře někdo zaklepal. Osoba za dveřmi zdvořile vyčkala, dokud Terka nezavolala „Dále“ a teprve pak vešla. Byl to ten člověk, co nás hlídá.
„Prosím oblečte se a nasnídejte. O půl deváté pro vás přijdu a půjdeme na cvičiště. Kakashi-senpai dnes nemůže, stále hlídkuje před vesnicí a poprosil mě, abych vás i ostatní členy vašeho týmu odvedl na trénink.“ Poté za sebou opět dveře zavřel a nechal nás o samotě. Přešla jsem k závěsům a rozhrnula je. Do očí mě praštily sluneční paprsky a příjemně mě nabíjely do dalšího dne. Sice už nebyly tak hřejivé jako při našem příjezdu, ale i tak. Pohlédla jsem na vesnici pod námi. Vypadala jako jindy, jako by se včera nic nestalo. Terka za mnou zabrblala něco o blbém světle hned po ránu a odešla do koupelny. Já si ještě na chvíli lehla, je mi jasné, že Terka v koupelně stráví nejmíň půl hodiny, a to se dá ještě usnout. Ze spánku mě vytrhlo otevření dveří od koupelny a v nich Terka. S nelibostí jsem ji tam vystřídala. Musela jsem na sebe zpočátku pustit vodu spíš studenější, abych se probrala. Když jsem z koupelny vylezla, pokojem se nesla vůně právě uvařené kávy. Nakrčila jsem nos a šla si pro oblečení. Pak jsem si všimla ještě jednoho šálku s hnědou tekutinou, ze které se kouřilo.
„Tys mi udělala kafe? Ale vždyť víš, že to nepiju.“ Nechápala jsem, jak mohla zapomenout.
„Ano, to vím, proto to není kafe,“ odpověděla a usrkla ze svého hrníčku. Když to není kafe, tak co? Jaký horký nápoj je ještě hnědý?
„Čokoláda!!“ vykřikla jsem nadšeně, když jsem si k tekutině přičichla. Horkou čokoládu miluju už od malička. Terka se pro sebe ušklíbla. Hrníček si položila na noční stolek a začala se hrabat ve skříni, aby našla něco na sebe. Rychle jsem ji napodobila, jelikož času už moc nezbývalo. Dny už byly o hodně chladnější, takže dlouhé kalhoty a tričko s dlouhým rukávem byla má jasná volba. Terka uvažovala podobně. Už oblečené a nasnídané jsme čekaly, až přijde naše náhrada za Kakashiho. Přesně na vteřinu se se zaklepáním otevřely dveře a vešel muž s červenobílou maskou na obličeji.
„Tak co, můžeme vyrazit?“ zeptal se a my přikývly. Očekávala jsem, že půjdeme na nějaké cvičiště, ale muž nás vedl ven z vesnice přes les až k moři.
„Promiňte, ale jak se jmenujete?“ odvážila jsem se narušit ticho, které mě přivádělo k šílenství, a také jsem mu v hlavě stále nechtěla říkat "ten muž" nebo "naše hlídka".
„Omlouvám se, mé jméno je Yamato,“ odpověděl, ale ani se neohlédl nebo nezpomalil. Pokrčila jsem nad tím rameny a dál poslouchala ticho, jelikož jeho představením se naše konverzace skončila. Když jsme přišli dostatečně blízko vodnímu živlu, všimla jsem si, že na jeho břehu stojí identická kopie Yamata a vedle něj Sasuke a Naruto. Nálada mezi námi čtyřmi byla opravdu skvělá. Sasuke stál s rukama zkříženýma na prsou s dost nerudným výrazem, Naruto mě pozdravil pokýváním hlavy, ale já se na něj nemohla podívat, proto jsem se na něj jen krátce usmála a zabodla pohled do země. Terka protočila oči, zabořila ruce do kapes a očekávala, co se bude dít. Já vlastně dělala totéž a doufala jsem, že se něco začne dít hodně brzo, protože tohle bylo opravdu k zbláznění. Yamato si nás chvíli prohlížel, než začal mluvit.
„Kakashi-senpai mi řekl, že máte určeno, co dnes máte dělat, je to tak?“ Ohlédla jsem se po ostatních, já si totiž nemohla vzpomenout, kdy nám Kakashi něco zadával.
„Máme je učit chodit po vodě,“ odpověděl za nás za všechny nezaujatě Sasuke. Yamato chápavě přikývl a vypadal potěšeně, asi že nás bude učit pro něj něco tak jednoduchého. Mně naproti tomu přeběhl mráz po zádech. Chození po vodě? To nebyl vtip? Oni to myslí doopravdy?
„Tak děvčata, vysvětlím vám, jak na to…“ pustil se do vysvětlování Yamato, ale Naruto ho přerušil důrazným zakašláním.
„Omlouvám se, ale to chození po vodě je nemáte učit vy.“
„Ne? A kdo tedy?“
„No tady náš pan "všechno vím, všechno znám", Kakashi-sensei mu řekl, že to ON má holky naučit, jak na to.“ zazubil se Naruto, Sasuke naproti tomu vypadal, že Naruta za chvíli uškrtí a Yamato nevěděl, co si o tom myslet, ale nakonec svolil. Sasuke se zhluboka nadechl, než přešel k nám dvěma a začal s výkladem.
„Je to vlastně stejné jako šplhání po stromech bez pomoci rukou. To už umíte,“ připomněl nám, ano, moc dobře si vybavuju ty modřiny a naražený zadek.
„Jen se musíte víc soustředit, vodní hladina není tak pevná jako kůra stromu, takže to chce více ovládání,“ dokončil a upřel na mě pohled. Co to má znamenat, copak já můžu za to, že mi to nejde? Sasuke se ještě podíval na Terku, než nám kývnutím hlavy naznačil, abychom šly za ním k moři. Terka si povzdechla a vydala se za naším “učitelem“. Já se naproti tomu držela až za nimi. Tohle celé se mi vůbec nelíbilo. Já si vážně myslela, že je to vtip. Po žádné vodě chodit nebudu!! Na to vás upozorňuju předem. Ovšem nikdo nevypadal, že by bral mé tiché protesty na vědomí, proto jsem se rozhodla udělat z tichých hlasité.
„Omlouvám se, ale já na tu vodu šlapat nebudu.“
„A můžeš mi říct proč?“ otočil se na mě zamračený Sasuke.
„Prostě nechci,“ pokrčila jsem rameny, jako by mu to mělo být hned jasné.
„Tak ty nechceš,“ zašeptal zlověstně. Naruto po něm šlehl pohledem a Terka vypadala, jako by čekala, co se bude dít. Jasně, ona zná mé důvody a Naruto vlastně taky. Oba ví, proč nechci tohle cvičení absolvovat, jen s tou výjimkou, že Terka jako jediná ví, proč se vody bojím. Sasuke se ke mně přiblížil jako dravec za kořistí. Bez slitování mě popadl za paži a hrubě tahal k břehu moře. Bolelo to. Má neobyčejně silný stisk a navíc mě chytil přesně tam, kde mi minulou noc udělal modřiny.
„Však já tě donutím,“ zašeptal mi potichu do ucha, ale já ho přesto slyšela. Jeho hlas byl tak chladný, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Rychle jsem se tento pocit strachu pokusila zahnat.
„To se opovaž! Slyšíš! Okamžitě mě pusť!“ začala jsem sebou házet ve snaze se mu vysmeknout, ale docílila jsem akorát toho, že stisk na mé ruce zesílil.
„Okamžitě ji pusť, Uchiho!“ křikla Terka a spěšnými kroky se k nám snažila dostat, ale předběhl ji Naruto, který se náhle objevil vedle mě a vyškubl mě z pevného sevření Uchihových rukou.
„Uklidni se, Sasuke, ona za to nemůže,“ poslal k Sasukemu významný pohled, načež Sasuke vyškubl své rameno z Narutova stisku, za které ho chytil.
„Dobře, pojďte sem,“ poručil Sasuke mě a Terce, Naruta si už opět vůbec nevšímal. Já už na břehu stála a Terce stačil jediný krok, aby se ocitla vedle mě.
„Soustřeďte svou chakru do chodidel tak, jako když chcete lézt na strom. Poté se pokuste stoupnout si na hladinu. Pokud se budete stále propadat, budete vědět, že něco děláte špatně, a¨víc se na daný úkol soustřeďte.“ Yamato, který stál dobré dva metry za námi, přešlápl z nohy na nohu, ale nic neříkal, ale nejspíš měl stejný názor jako Terka.
„Z tebe pedagog nebude,“ pozvedla posměšně jeden koutek.
„Něco se ti nelíbí?“ přimhouřil zlověstně oči.
„Tak se předveď, můžeš začít,“ pokynul směrem k moři Sasuke. Terka se ovšem k ničemu neměla, nebude skákat, jak ten zatracený Uchiha píská. Sasuke přešel v naprostém klidu až za ni, naklonil se a tiše, skoro až medově zašeptal,
„Znám způsob, jak tě přimět, abys dělala, co říkám. Však víš…ten ohnivý způsob.“ Terka při posledních slovech ztuhla a vytřeštěně hleděla před sebe. Sasuke mluvil k mojí smůle moc potichu, takže jsem ho neslyšela, ale ať jí řekl cokoliv, k překvapení všech se opravdu pohnula směrem k moři. Ačkoliv dost prkenně, jakoby zápasila sama ze sebou, a Sasuke se vítězoslavně usmíval. To se mi nelíbilo. Terka přešla až na okraj moře, zhluboka se nadechla. Spojila před sebou ruce se vztyčenými ukazováčky a prostředníčky tak, jak nám to nedávno ukazoval Kakashi. Po chvíli začala její chodidla světlemodře zářit. Sasuke, který stál kousek ode mne, to zaujatě sledoval.
„Cos jí řekl? zeptala jsem se ho s pohledem stále zabodnutým do Terky. Sasuke, taktéž aniž by od ní odtrhl oči, pomalu odpověděl.
„Nic. Jen vím, jak lidi v mém okolí přimět, aby dělali, co chci.“
„Přimět,“ pozvedla jsem obočí a pomalu se na něj otočila, „nebo donutit?“ dopověděla jsem.
„Není to totéž?“ odtrhl pohled od Terky a jeho ledový pohled se zabodl do mých hnědozelených očí. Stál v klidu, jen vyčkával na mou reakci. Ty jeho oči mě děsily. Jako by viděl až do duše. Jako by viděl každý záchvěv, každý náznak nejistoty. Opravdu si s ním připadám jako ovečka s vlkem. S vlkem, který jen čeká, až uvidí náznak strachu, a zaútočí. Proč mám v jeho přítomnosti takové pocity? Musela jsem uhnout pohledem. Musela jsem pryč. Pomalými nejistými kroky jsem začala přicházet blíž k moři, od kterého jsem se ve skutečnosti chtěla dostat co nejdál. Za zády jsem slyšela tiché uchechtnutí, jako by Sasuke moc dobře věděl, proč odcházím. To mě znervóznilo ještě víc. Ušla jsem sotva dva nejisté kroky, když se mi do cesty postavila překážka v podobě lidského těla. Narutova těla. Nechtěla jsem se mu podívat do očí. Ani nevím proč. Snad ze strachu, že v nich uvidím stejný chlad a pohrdání jako v Sasukeho? Ale tohle přece není Sasuke. Tohle je Naruto, tak proč ta nejistota? Stalo se to rychleji, než jsem byla schopna cokoli zaregistrovat. V jednu chvíli jsme stáli naproti sobě a v druhé mě držel ve svém bezpečném objetí. Až teď mi došlo, jak se třesu, a chladným větrem, který od moře vál, to nebylo. Naruto si mě přitáhl ještě blíž a já měla možnost opřít se o jeho pevný hrudník. Tak strašně mě uklidňoval jeho pravidelný tlukot srdce. Jeho objetí zesílilo a jeho teplý dech mě pošimral na krku.
„Nemusíš to dělat. Můžeme tvoji chakru trénovat i jinak.“
„Ne. Musím se tomu postavit. Nemůžu být pozadu.“ Z nějakého důvodu pro mě teď bylo životně důležité, abych se po vodě naučila chodit.
„Postavit se tomu?“ odtáhl se ode mne, ale stále mě držel za paže. A já se mu konečně podívala do očí. Tak modrých, až to nebylo přirozené. Ta barva mě odzbrojovala. Ano, barva a hloubka. Hloubka jeho laskavých očí, ve kterých se zračil strach a snad i mírná zlost.
„Viděl jsem, jak to dopadlo naposled, když ses tomu chtěla postavit,“ zašeptal vyčítavě. Musí se k tomu vracet? Ano, udělala jsem chybu, ale to je přece normální, že lidí chybují.
„Tady se mi nemá co stát. Voda je tu sotva po kolena a kdyby přece jen něco… jseš tu ty, ne?“ pousmála jsem se. Naruto se už-už nadechoval k odpovědi, když…
„Tak co, vy dva? Budete tam stát ještě dlouho a zamilovaně vrkat, nebo už konečně začnete něco dělat?“ křikl na nás Sasuke, který stále pozoroval Terku, která dělala rychlé pokroky. Po hladině sice ještě nechodila, ale už se jí noha nepropadávala až na dno. Byla někde na půli cesty, a já? Já ani neudělala první krok. Vysmekla jsem se Narutovi a s větším sebevědomím, než jsem ve skutečnosti cítila, jsem přešla až na okraj moře. Terka přešla v promočených botách na břeh a po ujištění, jestli opravdu vím, co dělám, mi vysvětlila, co mám dělat, jelikož věděla, že od Sasukeho si poradit nenechám. Ne že by Sasuke vypadal na nějakou radu. Se Sasukem platilo jediné pravidlo – uč se rychle, nebo pojdi. A proto jsem byla tak ráda za Terku, jelikož já bych jistě pošla. Terka mi v rychlosti vysvětlila co dělat, vzala mě za ruku a otočila se k moři. Opět jsem pocítila závan nejistoty. Cítila jsem, jak mi Terka stiskla ruku o něco silněji. Trochu mě to uklidnilo. Se zavřenýma očima jsem silou vůle přenesla svou chakru do chodidel a udělala první krok. Cítila jsem pod nohou vodní hladinu, ale na ní se moje noha nezastavila. Naopak, propadla se hezky na dno. Botu jsem hned měla celou promočenou, to mokro mě vyděsilo, prudce jsem oči otevřela a až teď mi došlo, co dělám. Snažím se chodit po vodě! A ne jen tak obyčejné vodě, ale po moři! Už jsem se chtěla otočit s tím, že tohle asi opravdu nezvládnu, když…
„Dělej! Nemám na tebe celý den!“ křikl za mnou Sasuke.
„Sklapni, Sasuke!“ okřikl ho Naruto.
„Proč,“ otočil se na něj Sasuke, „vždyť je to směšné.“
„Jediné, co je tu směšné, je tvé chování,“ obořil se na něj blondýn.
„Mé chováním je směšné? Podívej se na sebe. Bráníš ji, jako by byla jedna z nás!“ očividně si už neuvědomovali, že nejsou sami. Stáli naproti sobě a jen na sebe štěkali.
„Je jednou z nás, obě jsou! Nezapomínej, že ony nemůžou za to, co se stalo, nemůžou za tvého bratra!“
„Drž hubu! Nic nevíš!“ zamračil se Sasuke ještě víc a vypadal opravdu nebezpečně.
„Dost!!“ okřikla jsem je.
„Nepleť se do toho! Kdybyste se tady neobjevily, vše by bylo v pořádku. Každý se tváří, že mu nevadíte a že vám ochotně pomůže, a přitom všem lezete na nervy. Hlavně ty! Nic neumíš, jsi hlučná a navíc jsi posraná z vody, jsi uboh…“ dál se už nedostal. Terka, která se do naší malé výměny názoru nechtěla plést a znovu se pokoušela postavit na vodní hladinu, ztuhla úžasem stejně jako Naruto, který zřejmě nečekal, že se stane zrovna tohle. Sasuke stál s hlavou otočenou na pravou stranu a na levé líci se mu rýsoval otisk mé ruky. Dýchala jsem zrychleně a mělce. Ruka mi tepala a před očima se mi dělaly červené mžitky.
„Kdo je tu ubohý? Já, nebo ty?“ pronesla jsem syčivě. Potřebovala jsem se uklidnit, proto jsem se otočila směrem, kterým jsme přišli a kterým stála vesnice, a aniž bych se na někoho byť jen jednou podívala, jsem odešla tím směrem. Hlavu jsem měla sklopenou a točila se mi, v očích mě pálily slzy vzteku. Nedívala jsem se nalevo ani napravo, jen jsem mávnutím ruky pozdravila hlídku, která hlídala vchod do vesnice. Jak už jsem řekla, cestě jsem se moc nevěnovala, proto asi nebude překvapením, že jsem do někoho vrazila.
_

Terka, Naruto, Sasuke a Yamato sledovali, jak Katty naštvaně odchází. Bylo to zvláštní, v momentě, kdy se Katty naštvala, se kolem ní utvořila podivná černá aura, kterou u ní ještě nikdy neviděli, a to nebylo všechno. Její oči jako by na tu malou chvíli, kdy Sasukemu vrazila facku, zářily rudě. Terka svraštila obočí, může to souviset s těmi nočními můrami, které její kamarádku už delší dobu tíží?
„Radši půjdu za ní. Tohle vypadalo divně,“ otočil se na ostatní Naruto. ,Takže si toho taky všimnul?´ pomyslela si Terka.
„To je dobré, můžu za ní jít já,“ řekla.
„Ne. Půjdu za ní já,“ dal důraz na svá slova a poslal významný pohled k Sasukemu, který se opět tvářil neurčitě, jako by se nic nestalo. Terka okamžitě pochopila a souhlasně přikývla.
„Dobře, Naruto, ty jdi za Katty, a ty ,Terez, zpět na vodu,“ ozval se zpoza stromu známý hlas a hned vzápětí se objevil Kakashi.
„Děkuju, že´s je pohlídal, Yamato. Určitě to nebylo lehké. Ovšem teď tě k sobě volá Tsunade-sama,“ sdělil vzkaz a počkal až Yamato zmizí v oblaku kouře.
„Tak na co čekáte? Sasuke,“ otočil se ke svému mlčenlivému členu týmu, „máš něco tady na tváři,“ poklepal na svou levou tvář a tím poukázal na otisk, který se jen pomalu vytrácel. Sasuke se zamračil ještě víc a už si jich nevšímal. Terka se tedy otočila k moři a Naruto se vydal do vesnice, kam podle všeho Katty šla. ,Jen doufám, že se jí nic nestalo.´
_

„Ještě jednou se ti omlouvám, že jsem do tebe vrazila,“ otočila jsem na osobu, která šla po mém boku.
„Neomlouvej se, možná kdybych koukal na cestu a ne na mraky, tak by se to nestalo.“
„Hele, sice mě mrzí, že jsem do tebe vrazila, ale to, že se to stalo, ne,“ usmála jsem se na Shikamara, který mi úsměv opětoval.
„Proč chceš vlastně čas trávit se mnou? Myslel jsem, že sis tu udělala spoustu jiných a hlavně zábavnějších kamarádů,“ zajímal se.
„To je možná pravda, ale teď chci čas trávit s někým, kdo moc nemluví a jen pozoruje mraky,“ opět jsem se zasmála a přátelsky ho šťouchla do ramene. Skvěle jsme se bavili. Zjistila jsem, že Shikamaru je opravdu skvělý společník. Mohla jsem se s ním v rámci možností bavit o všem a on vždy našel odpověď či radu. Navíc je opravdu pěkný. Ty dlouhé černé vlasy stažené do copu, rošťácká náušnice, černé oči, které jako by věděly víc než ostatní. Navíc věděl, jak se chovat k holce, měl to v hlavě v pořádku, ne jako kluci u nás doma v jeho věku. Nejvíc se mi na měl ovšem líbily už zmiňované vlasy v copku. Naprosto ujíždím na klucích, kteří mají vlasy v copku. Je snad možné, že by se mi…
„Hele, houpačka!“ vykřikla jsem nadšeně, když jsme došli k akademii. Snažila jsem se zahnat myšlenky, které se mi hnaly do hlavy v jeho blízkosti.
„U nás doma je houpaček málo,“ vykládala jsem, zatímco jsem se posadila a odrazila od země.
„Většinou, když se někde objeví, tak je hned někdo zničí.“
„Tady se jí nikdo ani nedotkne,“ řekl s mírným odporem v hlase Shikamaru.
„Ani nedotkne?“ nechápala jsem. Musela jsem se otočit přes rameno, abych na něj viděla, jelikož se postavil za houpačku a šťouchal do ní, aby mě tím udržel v pohybu.
„Víš, každý v této vesnici ví, že tohle je nejoblíbenější místo Naruta. Proto tu ještě je,“ kývnul na dva provazy a kus dřeva, na kterém jsem seděla.
„Jasně a z lásky k němu to asi nebude,“ zakroutila jsem hlavou. Lidé jsem zjevně hloupí všude. Shikamaru se znovu opřel do houpačky a když jsem se k němu zas vracela, chytil se provazů a vyskočil na houpačku, takže stál nyní za mnou. Zasmála jsem se, tohle se mi líbilo, bavilo mě to. Pomohla jsem mu pohyby noh dopředu a dozadu, abychom se houpali stále rychleji a výš.
„Neruším?“ ozval se za námi pobavený hlas. Podívala jsem se skrz Shikamarovy nohy a uviděla smějícího se Naruta, který se k nám blížil po prašné cestě. Shikamaru seskočil z houpačky a pomohl mi ji zastavit.
„Hledám tě po všech čertech ďáblech, ale koukám, že jsi v pořádku,“ mrknul na mě Naruto. Sklopila jsem pohled k zemi a cítila, jak se mi hrne krev do obličeje. Styděla jsem se, že jsem Narutovi přidělala starosti, že se o mě bál. Bylo hloupé z pláže jen tak odejít, když se tady potlouká Itachi, o kterém nevíme, co chce.
„Promiň, byla jsem s Shikamarem,“ omluvila jsem stále s hlavou sklopenou.
„Já se přece nezlobím, jen mě ten tvůj útěk vyděsil,“ zasmál se a kývnul směrem k Shikamarovi. Ten taktéž kývnul a vydal se směrem k louce kousek od akademie. „Musím jít sledovat mraky,“ zasmál se a byl pryč. Naruto stále čekal na prašné cestě, rychle jsem vstala z houpačky, přešla k němu a objala ho.
„Jsem v pořádku, nemusíš se bát,“ pošeptala jsem mu do ucha.
„Já jsem se nebál, jen mě to vydě…“ začal namítat, ale slova se mu vytratila z úst, když jsem ho políbila na tvář.
„P-přišel Kakashi, mám tě k němu dovést,“ řekl zaraženě s rukou na tváři, kterou jsem mu políbila. Rychle se otočil, abych si nevšimla červených flíčků na jeho tvářích, ale já je stejně viděla. Pousmála jsem se, skousla spodní ret a rychle běžela za Narutem, který se vydal opět na pláž. Kráčela jsem po jeho boku a sem tam se na něj podívala. Terka měla pravdu, on se už rozhodl a teď je řada na mě. Já se taky rozhodla. Vzpomněla jsem si na jeho slova: „Jak můžeš vědět, s kým budeš šťastná, když to nezkusíš a nebudeš doufat v zázrak?“ Ano, budu doufat v zázrak, zázraky se přece dějí každý den, jen je vidět, a on je můj zázrak, který si nenechám nikým vzít. Teď už to vím naprosto jistě. Na pláž jsme došli celkem rychle. Opravdu tam stál Kakashi a sledoval Terku, které se už dařilo jen s minimálními potížemi chodit po vodní hladině.
„Vítej zpátky,“ pozdravil mě Kakashi.
„Nápodobně,“ usmála jsem se na něj.
„Tak, začneme cvičit tvou chakru, ano?“ přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno.
„Ale já po té vodě fakt chodit nemůžu,“ zatvářila jsem se zoufale a Sasuke, který seděl na jednom velkém kameni, se pohrdavě ušklíbl. Když ho tak vidím, opět mě začíná svrbět ruka.
„Neboj, nebudeš chodit po vodě. Mám tu něco jiného, co se můžete učit,“ ujistil mě a zavolal i Terku, aby si to poslechla. Terka, když viděla, že jsem zpátky, mě rychle objala a já bych přísahala, že jsem slyšela silné oddychnutí.
„Rozhodl jsem se, že vás naučím dělat své kopie,“ oznámil nám Kakashi způsob, kterým budeme trénovat chakru. Usmála jsem se, tohle jutsu se mi fakt zamlouvalo. Umět udělat svou kopii, to zní skvěle.
„Nejdřív musíte nechat tělem proudit chakru, poté zkřížíte prsty tak, jak jsem vám to už ukazoval, a poté řeknete jméno jutsu, které chcete provést, pomůže vám to udržet stabilitu chakry a zjednoduší provedení jutsu. V tomto případě řeknete „Kage Bushin No Jutsu"," vysvětlil nám a řekl, ať si uděláme odstup a snažíme se udělat aspoň jednu kopii. Zavřela jsem oči a soustředila se na proudící chakru v mém těle. Zatočila se mi hlava, zavrávorala jsem. Chytla jsem se za hlavu a prudce otevřela oči, tohle se mi ještě nikdy při používání chakry nestalo.
„Není ti nic?“ křikl na mě Kakashi, když si všiml mých potíží.
„To je dobré, jen se mi zamotala hlava,“ odpověděla jsem a zkusila to znovu. Tentokrát se mi hlava nezamotala, to mě povzbudilo k tomu, abych se na chakru v mém těle víc soustředila, ale to byla asi chyba. Tělo jsem najednou měla v jednom ohni a hlava mi třeštila, jako by mi měla puknout. Tlumeně jsem vykřikla, něž se mi před očima rozlila temnota a já ztratila vědomí.
__

„Katty? Co se děje?“ lekla se Terka výkřiku své kamarádky. Ta k ní stála zády, ale neodpověděla. Po chvíli se začala smát, ale jako by to nebyl její smích. To mohla Terka říct jistě. Svou lehkomyslnou kamarádku slyšela smát se hodněkrát při různých příležitostech nebo jen tak, ale nikdy její smích nezněl tak…tak…krutě? Blondýnka se zamračila.
„Co se děje? Co se stalo?“ zopakovala svou otázku, chtěla jít za ní a zjistit, co ji tak prazvláštně pobavilo, ale zabránil jí v tom Kakashi.
„Tohle už není Katty,“ řekl a upřeně sledoval hnědovlasou dívku, která se k nim otočila čelem.
„Omlouváme se, ale Katty momentálně nemá čas, ovšem pokud chcete, po zaznění tónu jí nechte vzkaz…píp!“ Dívka zkřivila rty do krutého úšklebku a probodávala čtyři osoby před sebou pobaveným pohledem svých krvavě rudých očí.

toughgirl.jpg

Tak doufám že se vám to líbilo a teď otázky jelikož jsem vám minule žádne nedala dnes to napravím ale nebojte bude to opět až přehnaně jednoduché XD

Koho jsem potkala po odchodu z pláže a kdo si na mě z domova vzpomněla a volal mi? Mno mylím že jednodušší to být nemůže. Jen nezamomeňte napsat koho na diplomek chcete. Diplomy k minulým kapitolám tu budou co nejdřív nebojte XDD

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Oheň a led

(Jake, 21. 1. 2012 20:07)

Jak může zamrznout něco, co vlastní někdo s takovým životním ohněm? Jak smutné...

kyaaaaa

(Neru-chan, 30. 10. 2010 23:50)

Hajaku dál katty ! - prosíííííím ..to je super :D
odpovědi : potkalas Shikiho a volala ti máma :D

=^_^=

(Kagome/Kurama, 13. 8. 2010 15:57)

Jo jo, je to fajn kapitola xD Nesnáším tu červenookou holku (ale oči bych jí záviděla *_*), ale bude to drama xDD arogantní kluk, no dobře, v anime to skousnu (víme, ne?), ale holka... zabít xD Vyskakuje si a přitom by si s ní takový Kakashi hravě poradil xD ale přinese pozvdižení a za to jí fakt děkuju. No, k odpovědím. Potkala jsi Shikamara a vzpomněla jsi na tebe maminka xDD ^-^

Díky

(Katie-chan, 11. 8. 2010 10:28)

Jééé, děkuju moc Katty-chan :D
Potkala si Shikamara a volala ti mamka .. na diplomek třeba Katty :)